Vcházím s úsměvem přes celou hlavu. U recepce si není kam sednout, zvažuju vyskočit na pultík. Elá hop, místo podpisu škrábance od ortézy, to chceš.
O patro výš už židle jsou, jenže jako v divadle. Na těch krajních trůní svetry, prostřední zejou prázdnotou. Místní asi jezdí k moři, kde běhají na pláž obsadit lehátko ručníkem. Nehodlám trhat partu, zasedačka je dobrá destinace. Vystavím tělo světlu z daťáku, vykolíkuju si jednu sesli a hurá na obhlídku. Drinky jsou kde?
Cestou potkám několik milých lidí. Nechce se mi od nich, jenže oni během povídání stojí.
Všichni během povídání stojí, protože se to tak dělá. A co hůř, stojí uprostřed ničeho.
Nikdy nevím, jak do toho, když si potřebuju sednout. Po chvíli postávání mám celé tělo v křeči a soustředím se hlavně na to, abych se neskácela. Vzpomínáte na dřevěnou hračku z provázků, která se dole zmáčkla a zvířátko si naráz lehlo? Tak přesně takhle.
Proto se během rozhovoru nenápadně sunu rádoby mazurkou k něčemu, co je pevnější než já, dá se o to opřít nebo se za to chytit. Sloup, zeď, stůl, parťák. Působím sice krapet neposedně, ale zajistím si pevný bod. I když ne vždycky. Vyšší stolky jsou koncipované na odložení podšálku a šály a věší se na ně kabelka, ne člověk. Nevyplatí se ani chytat bannerů nebo flipchartů, pruží a nepostojí. Což někteří kolegové taky.
Pokud se k nám někdo přifaří, nechtíc mi ucpe únikovou cestu, neb netuší, že jsem vlastně na útěku. I když společnost jinak vítám, v hloučku uprostřed ničeho je mi vážně ouvej. V takových situacích jsem třeskutě vtipná, jestli se rozmáznu, chci klesnout s grácií.
Je to vyčerpávající a já jsem pitomá. Neumím se zařídit rovnou, přerušit hovor, změnit kulisy. Přitom nechci nic extra, ani jít proti proudu, chci jenom židli.
Potřebuju oporu, tak jednoduché to je.
Židle není jen na odložení zadku nebo krámů z kanceláře. Židle lidem, jako jsem já, a mnoha dalším umožní pustit propriocepci a rovnováhu z hlavy a soustředit se jenom na vás.
Proto by to chtělo je na akcích dávat po skupinkách kolem stolků a pár jich nechat i po stranách a na místech, kudy se účastníci vracejí od kávovaru, z rautu nebo ze záchoda. Židle v řadě za sebou jsou sice lepší než nic, jenže bez stolu na nich vždycky někdo zůstane jako na hanbě.
Schválně, co myslíte, že se stane, když přeruším hovor a půjdu si sednout? Lidi se solidárně přesunou taky, jenže nade mnou budou nepřirozeně čnít jako v metru. Nebo se jim nebude chtít soukat vedle mě a vzpomenou si, že musí pro pití, noťas, prostě pryč. Tak jako já nechci stát, oni nechtějí sedět, protože je to něčím definitivní.
Škoda, že to máme obráceně.
Pro mě totiž židle není konec, ale začátek.
Foto: Pixabay
