Postižená ve smyslu prašivá #perplexveměstě

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Vracím se od kamarádky a jdu kolem domu, kde si na balkoně hrajou dva tak devítiletí kluci. Zmerčí mě, vykloní se a navzájem si řeknou: „Dívej, jak ta paní divně chodí!“ – „No jo, postižená!“

Přečtěte si to ještě jednou.

A znova.

Tohle je totiž něco, co si člověk s diagnózou nedobrovolně vylosuje na celej život. Komentáře.

Je sice moc hezký, že se pak jinde dozvíte, že jste krásní a úžasní (samozřejmě hlavně vnitřně) a že jen na tom záleží. Nebo že se k vám donese, že to oni jsou hloupí, když o vás takhle mluví. Jenže značkující věty už se vám stejně zakously do těla i do duše a žijou si tam vlastním životem.

Já si bohužel podobných slov všímám. Jednak mám takovou povahu a druhak mě to prostě lidsky štve. Ne pořád, to už bych byla v Bohnicích, ale čas od času mě zasáhnou v plný síle. Jako právě tady, kde mě po setkání přetékajícím humorem, pochopením a blízkosti kluci z lodžie nemilosrdně mrskli zpátky do světa značně zjednodušující optiky. Jako bych dostala pěstí.

Mám diagnózu, ano. Je vidět, ano. Chodím divně, ano. Ale nestojím o to, abych se k tomu všemu, co kvůli celoživotnímu handicapu dělám, musela ještě tvářit, že je v cajku, že pro mraky lidí nebudu nikdy ničím víc než jen postiženou holkou. Nikdy. Kdejaký dítě, puberťák i dospělej mě redukuje na pouhou anatomii a hotovo dvacet. Pro sichr mě ani nepozdraví, případně o mně mluví, jako bych tam ani nebyla. Respekt nula. Ve dvacátým prvním století.

Celý jenom proto, že jsem trochu pokroucená a šejdrem a že lidi si takovej vizuál nespojujou s dospělostí, zralostí a schopnostmi. Vypadám jinak, divně, blbě, tak to prokazatelně blbá a nesamostatná jsem, dá rozum. Auvajs.

Není mi jedno, jak působím. A kdo tvrdí, že jemu jo, je buď osvícenej, na drogách nebo puding z Hradu. Zcela jistě se hezky neoblíkáme, nehubneme, nesportujeme, nelíčíme se a jinak nemagoříme jen kvůli svýmu vnitřnímu pocitu. Kolik z nás by se omezovalo a zkoušelo kdeco, kdyby nám to v očích druhých nevyneslo body navíc nebo určitej status?

Jenže já si status postižená nevybrala. Přitom ho nic z toho, co ve svém životě zažiju nebo zařídím, vizuálně nepřebije. Vleze mi do všeho, co budu dělat, protože to tak prostě je. A to říkám bez hořkosti nebo lítosti. Nic proti těm klukům.

S  viditelným celoživotním handicapem se prý má zacházet jako s každým jiným nedostatkem nebo naopak přebytkem, se kterým vyčuhujem z většiny. Udělat si z toho srandu, značku, výzvu, omluvenku, propustku, nechat to být a já nevím, co ještě. To se samozřejmě dá, přesto to není tak snadný, jak se občas prezentuje.

Jakože to, že jsem při podobných větách nad věcí, ukazuje mou sílu a vyrovnanost. Hm. A co kdyby naopak to, že jsem sem tam přímo v meritu věci, ukazovalo, že jsem prostě a jenom člověk? Ne někdo, kdo se kymácí světem a blahosklonně se usmívá nad nevědomostí a povrchností těch zdravých, ale někdo, kdo si je plně vědom toho, že svým chozením lidi zaskočí, děsí nebo štve, ale nechce kvůli tomu donekonečna snášet jejich zmatek a nechat si působit bolest. Protože blbý řeči bolí. Neměly by, ale bolí.

Představte si, že byste se načančali (úplně zdraví a bez chybičky) a šli se ven jen tak projít. A že by si kolemjdoucí víc nebo míň skrývaně sdělovali, že vypadáte například dětinsky, opile, tlustě, staře nebo že smrdíte. Neřekli by vám to do očí, ale odtahovali by od vás děti a psy. Za jak dlouho byste měli zkaženou náladu? Jak rychle byste se viděli očima těch druhých a šli s pochybnostmi domů? A co kdybyste to zítra zažili zas?

Právě takovou sílu má slovo.

Čeština nemá žádnej eufemismus (nebo aspoň neutrální výraz) pro handicap a diagnózy, ale co zapojit trochu empatie, nebo prostě mlčet? Když to řeknu velmi drsně – já se musím sakra snažit, abych vůbec zvládla chodit a někam dojít, tak co kdyby taky začala něco dělat druhá strana, nepřistupovala ke mně jako Facebook a neoznačovala mě?

Bez komentářů, prosím. Chápu, že se občas nedá nezírat nebo že to člověku ujede. Přesto by bylo fajn, kdyby si svůj díl zodpovědnosti přiznali i ti, co mě na ulici míjejí nebo které chtě nechtě zaslechnu.

Ať jsem, jaká jsem, nejsem totiž z kamene. Ani pod balkonem.

Foto: Pixabay

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!