Nevím, jak se ta chvíle pozná. Ani jak se na ni připravit.
Když se narodíte v nepohyblivým těle, svět se vymkne z kloubů, aby vás rozhejbal a postavil. Jestli se mu to povede, bude vás honit dál. Ať stojíte líp, víc rovně, zatáhnete břicho, vytáčíte špičku, došlapujete na paty, ať se tak necouráte, nebojíte a neděláte drama z věcí, co dramatický nejsou. Budete trénovat schody, eskalátory, obrubníky, kopce, vlaky, busy, tramvaje. Budete zkoušet normálně projít lítačkama, fotobuňkou, karuselem nebo přes troje vstupní rohože, případně nastoupit do výtahu tak, aby vás nesecvakly dveře. Přetrhnete se, abyste vypadali hezčí, stabilnější, s rukama u těla, pusou zavřenou, abyste po pár stech metrech chůze nemuseli sušit tričko, taková je to totiž makačka. Prospíte půl puberty únavou, protože cvičíte tak moc, že je to nepředstavitelný a nepřenosný. Ostatní chodí, vy chcete taky. Nikdo vám to vymlouvat nebude, protože v dětství prej máte šanci.
Jako kdyby jednou, až se opravdu dobře postavíte, až opravdu hezky zvednete nohu, až uděláte krásnej dlouhej krok, až vás nebudou tak bolet záda nebo vám nebudou tolik tuhnout ruce a nohy, tak pak, pak už budete mít hotovo. Jenže hotovo mít bohužel nebudete nikdy, po každý nemoci, oslabení, nepohodě, úrazu začínáte od začátku. Tělo si sice pamatuje, že něco umíte, ale už neví, jak přesně to bylo. Můžete se sice opřít o vlastní zkušenost, fyzičku nebo třeba přesvědčení, ale to skoro nic neznamená, jedete nanovo. Každý léto zapomenete, jak jste chodili v těch úmorných vedrech, a každou zimu se rozpomínáte, že vás led a sníh pod nohama kupodivu nedorazil. Možná se naučíte něco dělat líp, ale o nějakou schopnost zase přijdete. Jako byste měli jen určitej objem věcí, co zvládnete, víc ani ťuk.
To je cena chůze. Taky nepřenosná.
A pak přijde chvíle, kdy se dozvíte, že byste se měli začít šetřit. Protože máte záda, kyčle, kolena, kotníky, ramena a ruce zhuntovaný. Po třicítce, po čtyřicítce, před padesátkou. Drolíte se, protože chodíte tak, jak příroda nezamýšlela, a v objemech, co nejsou dvakrát cajk, ke všemu desítky let a s narůstajícími nároky dospělýho života. Takže teď je na čase dát si voraz a uchopit berle, hole, hůlky, kozičky, nebo usednout na skútr nebo vozejk. A možná že po všem tom praní se s vlastní propriocepcí a rovnováhou to nakonec voraz bude. A co je horší? Zjistit, že jste to měli klíďo podstoupit dřív, nebo že je to tak jinej způsob zacházení s vlastním tělem, že jste to oddalovali právem? Co když už po sobě nebudete nic chtít? A co když to přestanou chtít ty ostatní?
Radši si to necháte pro sebe. Zaplašíte tichou vzpomínku na ty, co vám už ve dvaceti říkali, ať se zbytečně nepřepínáte, netaháte batohy, necháte se svézt. Jenže tehdy byl váš horizont nejvejš dvacet minut. Na vrcholu fyzických sil byli úplně všichni, všichni cestovali hromadnou dopravou, tahali kabely a kabelky, lezli po schodech do pater, zvládli chodit v sandálech nebo na podpatcích, spát ve stanu nebo existovat se záchodem na míle daleko. Za případný problémy si člověk mohl sám, respektive se málo snažil nebo moc vážil. A teď střih, a možná byste měli zauvažovat…!
Jenže my měli uvažovat odmalička a chtít mít záložní varianty, neupínat se jenom na chůzi. Učit se i padat, chodit s oporou nebo jezdit na vozejku. Nedozrakvit se špatným pohybovým stereotypem, protože ruce i nohy budeme na vozíku nebo třeba s chodítkem ještě potřebovat.
Začít chodit je boží, kdekdo vám tleská. Ale přestat s tím by si svou oslavu taky zasloužilo.
Věnováno všem, co se museli dokázat rozhodnout a jít proti tomu, o co se celej život snažili.
Foto: Pixabay
