Pravá depka
Když zoufalý křik ozývá se z nitra,
když nechceš zažít dnes,
natož pak zítra.
Když nebaví tě být sám ani s druhým
a cítíš se být přízrakem svým pouhým.
Když smrtkou oblečen jsi smutečně,
už znáš svůj osud. Skutečně?
Malý plamen naděje tu je.
Věčně?
Nebo zhasne, než se jeden naděje?
Teď jediné, co zbývá, je tvá víra.
Chceš věřit, že přijde další ráno,
kdy probudíš se rád.
A zjistíš, že není přece dáno,
že nemůžeš svůj osud změnit. Snad.
Tak posté zkoušíš začít znova,
jde to ztuha,
pravá, levá noha.
Pomalu se vrací síla.
Přijde radost, lehkost bytí?
Doufám.
Už nejsem na zabití.
Vlasy uši pusa nos!
Hlava ramena kolena palce,
kolena palce, kolena palce,
hlava ramena kolena palce,
VLASY uši pusa nos!
Když vítá mě má kadeřnice,
účesů počítá už na tisíce.
Hned vezme si mě do parády
a doufá v účes, co má grády.
Jenže pak… no však to znáte,
účes svůj si ponecháte.
Jen konečků chci zastřižení.
Tak jo, vždyť to nic není.
Má úzkost trochu povolila,
když mycí část už uplynula.
Mluvíme tu o počasí,
o víkendových plánech,
„nemám žádné“, výdech nádech.
Zdvořilostní konverzace,
mlčet, zdá se,
nemá se.
A půlhodinka uplynula
kdy hřívu svou jsem obnovila.
Hle, koukáš,
že máš kratší vlasy,
než chtěla jsi.
A účet u kasy.
Zdržím se však reklamace,
byla by to další práce.
Tak za rok stejně, zase.
Vlasy uši pusa nos!
Foto: Pixabay
