Myslíte, že v našem světě plném různých možností a především různých názorů může existovat něco jako neotřesitelná pravda? Pokud si chceme odpovědět, musíme si nejprve vyjasnit, čemu vlastně můžeme, či nemůžeme říkat slovem „pravda“. Když někdy pozoruji diskuse na sociálních sítích, připadá mi, že pravda je něco, co si snad každý diskutující touží přivlastnit. Ačkoliv se také často lidé zaštiťují „právem na názor“, už ne tak často právem na pravdu. Ale můžeme mít právo na něco, co možná neexistuje? Jak je to tedy s těmi našimi pravdami?
Pravda versus názor
Pravda je především něco, před čím bychom měli být obezřetní. Není to zdaleka něco, co nám lidem samo padá do klína jako všelijaké názory. Názor, to je totiž pouhá domněnka, hypotéza o tom, jak by věci mohly být. A nezřídka názory jen odrážejí naše vlastní přání ne o tom, jak se nám věci zdají, ale jak bychom si přáli, aby věci byly. Názor znamená, že něco pouze nazíráme, že něco zříme. Pravda, to je však něco víc než jen pouhá hypotéza či naše přání. Pravda, to je celý soubor věrohodných a hlavně přezkoumatelných indicií o tom, jak věci jsou s největší „pravděpodobností“ vůči skutečnosti. Když někdo někomu říká, že druhý má pravdu, neznamená to ještě, že dotyčný skutečně pravdu vlastní, ale znamená to pouze, že daný člověk dospěl k nějakým indiciím, nápovědám či svědectvím o tom, že se jeho vlastní domněnka, názor či hypotéza zakládá na skutečnosti.
Pravda versus skutečnost
Pravda existuje jako pojítko mezi naší hypotézou (naším názorem – nazíráním) a mezi tou nejreálnější skutečností. Realita nebo skutečnost je konečně něco, co nás všechny nepředstavitelně přesahuje. Před skutečností bychom měli mít pokoru, protože existuje mimo nás nezávisle, mimo naše hypotézy, pravdy, mimo naše zdání, ba i mimo náš život. Smrtí skutečnost nekončí. Skutečnost si žije svým vlastním životem, který sice člověk ve svém životě může do jisté míry ovlivnit, ale pouze do té míry, kolik má na to síly či moci. Člověk si však nikdy nemůže celou skutečnost podmanit, člověk se může realitě pouze přizpůsobit, a to právě do té míry, nakolik může ovlivnit skutečnost ve svém životním prostředí. Přesto vždycky bude skutečnost člověka nesmírně přesahovat a překonávat. Před mocí skutečnosti se musí mít člověk na pozoru, protože je nekonečně mocnější než jakýkoliv mocnář na Zemi. Všechny naše názory a pravdy jen mohou do různé míry skutečnost zrcadlit v našem vlastním vědomí.
Pravda jako zrcadlo skutečnosti
Naše pravda, to je naše zrcadlo reality. Čím je naše pravda křivější, tím je nebezpečnější, protože neodráží skutečnost věrně. Pravda je tudíž otázkou adekvace – přiléhavosti ke skutečnosti. Člověk se k té skutečnosti může více či méně blížit na základě indicií (výpovědí, svědectví) o skutečnosti. Ale skutečnost je jenom jedna, zatímco člověk o ní vypovídá více-méně přesně s pomocí názorů a pravd. Samozřejmě, že každý může mít jen svoji „pravdu“, ale neznamená to, že s pravdou je v souladu se skutečností. Zatímco skutečnost je člověkem nevyvratitelná, pravda jako obraz skutečnosti v našem vědomí vyvratitelná je. Skupinové přijetí pravdy je otázkou sociálního konsenzu, který nastává až na základě poctivě prozkoumaných indicií. Každá nová individuální indicie o pravdě bude vždycky vnímána s podezřením a musí být pečlivě a s citem přezkoumána, jestli zapadá do indicií kolektivních. A tak je to v pořádku. Když je nová individuální indicie a výpověď o pravdě přijata, pak jedinec zaslouží úctu a slávu, jelikož nás tím více přiblížil skutečnosti. Nakonec shrnutí pro jistotu: naše názory jsou jen domněnky a možnosti, jak by věci mohly být; pravda je co nejvěrnější obraz skutečnosti v našem vědomí, a čím je obraz pokřivenější, tím je nebezpečnější; skutečnost nás přesahuje, nemůžeme si skutečnost podmanit – my nemáme skutečnost, skutečnost má nás.
Foto: Pixabay
