Být perplex má pár výhod. Tedy dvě. Jednou z nich je to, že můžete legálně předbíhat. Teoreticky.
Než se jako nejpomalejší doplazím dopředu, zastoupí mi cestu studenti nalepení na mobilech, maminka s kočárkem, dělník se zbytkáčem, pankáč se dvěma dobrmany a klub českých penzionovaných turistů s holemi. Neperu se a uhnu. Přinejhorším si lehnu autobusu na střechu. Stejně se mám protahovat a být na čerstvém vzduchu.
Nebo chci jít za kulturou, jenže ansámbl pouští dovnitř až dvacet minut předem. Bomba. Dveře a schodiště do nitra budovy rázem obsype horda lidí. Nechci tam vlézt po čtyřech, i když přesně to mi pud sebezáchovy velí. Proto do světa šoubyznysu vyrážím zásadně šeredná a slintám, abych měla průnik jistej. Jen tak mi může bez následků pomoct cizí manžel.
Na mnoha místech bych se teoreticky měla rychle a bez překážek dostat první k lizu. Jenže hodně lidí a hlavně institucí uznává tohle privilegium pouze vozíčkářům. I ti musí většinou absolvovat málem Paříž – Dakar kamsi k bočnímu vchodu, kudy se obvykle vyvážejí odpadky a kde si stelou bezdomovci.
Já si tak vysloužím akorát soucitnej pohled, slevu ze tří stovek na dvě stě osmdesát sedm a „dyť na to nevypadáte.“ A to vyhrazená „bezba“ místa nejsou vždycky terno. Výhled často kazí sloup nebo zvukař. Invalidi jsou stejně celí nakřivo, tak co.
Proč se prsím dopředu, když nejsem mimino, stařec, hulvát nebo delegace? Vždyť na úřadech se stejně dřepí, na zastávce se dá odfrknout na lavičce nebo v betonovém květináči. A v metru se kousnu na stojáka. Tam jsou urvaní všichni, sorry.
Protože diagnóza nebo postižení není jen něco, co máte. Je to životní styl. A ten musíte vychytat, jinak to zbytečně odnesete.
Většina toho, co vy zdravější zvládáte mimoděk, stojí mě cílené síly a soustředění. Vstát, stát, jít, zastavit, otočit se, sednout si, sedět a nepřeklopit se. Zvlášť to ještě ujde, ale víc věcí naráz je záhul. Jít někam. Nést tam desky. Cestou překračovat kabel, ajťáka, hledat zasedačku. Mluvit, smát se, stíhat vaše tempo, lovit kartu, protéct turniketem. Svlíknout svetr. Ignorovat silný parfém, nedostatek kyslíku a kafe.
Když je podnětů moc, a já přesto ženu tělo dál, něco mi klekne. Doslova. Chytnou mě záda. Nezvládnu vystoupit. Neudržím hrnek. Začnu zakopávat. Blbě spadnu. Přestanu vnímat. Zpomalím se. Nezvednu vůbec nohu. Držím pohromadě srstí. Blbý, ale hele, zas nemusím chlastat.
Takže se šetřím. Nebo bych aspoň měla. Čím víc sil nasyslím v běžných činnostech, tím víc a taky dýl můžu fungovat venku mezi lidmi.
Proto předbíhám a razím dopředu tam, kde to jde. I když jsem zrovna svěží, mám dvě ruce, dvě nohy, žádnej vozejk, a za pochvalu a jeho pohled klidně popoběhnu! Mám pak hezčí zadek, je rychleji z dohledu.
Což teda platí, i když si na něj sednu. Tak na to myslete. Děkuju.
Foto: pixabay
