Možná proto, že to jinak neumím. Protože chci, nebo nechci jinak. Nemusím mít pro to „jiné“ vlohy. Vyhovuje mi to tak. Nedochází mi to. Důvodů je mnoho…

Všimli jste si, kolik problémů v mezilidské komunikaci vzniká z nedorozumění, nátlaku, posměchu a absence tolerance? Celý život jsme pod drobnohledem, ovlivňováni okolím. Znamená to, že i my sami hodnotíme a snažíme se předělávat ostatní. V dlouhodobém časovém horizontu a širším pojetí se ze šťourání, kritiky a nevyžádaných rad stává jakási rutina. 

Tento celonárodní sport přináší většinou jen zamračené tváře a nedůtklivost. Ovšem ty vlastně nezřídka bývají rovnou na počátku všeho. A tak se točíme stále dokola. Prolézáme bludištěm názorů a tlaku okolí. Slýcháme rozbory vlastní povahy, smýšlení a chování, nescházejí rázná kárání a doporučení pro nápravu a přijatelnou formu. Pro koho přijatelnou?

Děláme to všichni. Tolikrát si myslíme, že pro dobro toho druhého! Z pocitu starostlivosti, péče a zodpovědnosti, důležitosti, pravomoci, nadřazenosti, moci. Ve finále to vyjde nastejno. Ať už z jakéhokoli důvodu, škody bývají srovnatelné. Hádky, uražené mlčení, vztek, lítost a zklamání.

Kdy to ještě tolerovat? Když víme, nebo aspoň tušíme, že jde o dobrý záměr? U člověka, od kterého jsme schopni nálož konfrontací skousnout? Nebo jen do okamžiku, dokud se ještě cítíme v pohodě? Osobně mi druhá varianta přijde nejpřínosnější. Nenechme na sobě štípat dříví ani za těch „nejlepších úmyslů“. V opačném případě si do života budeme trvale vnášet stres, smutek a bolest, nevyrovnanost, podkopávání sebevědomí a zárodky ztráty svéprávnosti. V čem se to musí zákonitě promítnout? Odpověď už jistě znáte. A následuje nekonečno…

Když už nedokážeme vystoupit z člověku přirozené jízdy na horské dráze, pokusme se ji aspoň nevyhledávat tak často. Uleví se nám všem.

─ Tolerance není lhostejnost, ale moudrá víra, že i ten druhý může mít pravdu. ─ 

Jiří Menzel

─ Samou přirozeností laskavosti je šířit se. Budeš-li laskavý k druhým, dnes budou laskaví k tobě a zítra k někomu jinému. ─

Sri Chinmoy

Foto: Pixabay

Picture of Eva Havlíčková

Eva Havlíčková

Crohnovu chorobu jí diagnostikovali ve dvanácti letech. S tímto onemocněním zažívá pořádnou dávku chaosu, trápení a bolesti, ale nevzdává to. Ani ona, ani Crohn. Než ji zdravotní problémy vyřadily na několik let z aktivní činnosti, pracovala dlouhé roky na pozici asistentky ve farmaceutické společnosti. Miluje přírodu, hudbu, laskavý i černý humor, četbu knih a jejich vůni. Váží si rodiny a přátelství. „Je to ve hvězdách, co nás v životě čeká za pouť. Nejdůležitější ale je, kolik úžasných dní prožijeme, a že vždy najdeme cestu! Všichni můžeme opakovaně začínat znovu a po pádu zase vstát, třeba i s nějakou tou boulí na těle i na duši. Na zázraky nevěřím, já na ně totiž spoléhám,“ říká Eva. V současné době působí jako korektorka a redaktorka v redakci magazínu Inspirante, který je jedním z hlavních projektů spolku Revenium.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!

Udržitelnost a etika skupiny ČEZ