Jak se chodí po rušných ulicích Ostravy lidem, kteří se nemohou spolehnout na své oči? To jsem se rozhodl vyzkoušet s instruktorkou rehabilitace ostravského Tyfloservisu Editou Jankovou. A přestože jsem tušil, že to nevidomí lehké vůbec nemají, po krátké procházce centrem Ostravy poznávám, jak velká fuška to musí být. S očima zakrytými brýlemi jsem se do každého kroku pouštěl s ostražitostí, jako bych se pohyboval na minovém poli.

Z ostravského Tyfloservisu, který sídlí v Ostravě na Prokešově náměstí v centru města, vyrážím už řádně poučen. Třeba o tom, jak mám správně držet bílou hůl. „Držíte ji jako tu trekovou, měl byste si ji dát do dlaně a ukazováček dejte shora,“ radí mi Edita Janková. Ještě mi navlékne na rukáv bundy žlutou pásku s označením, že jde o nevidomou osobu. Brýle s tmavými skly, jež mi za chvíli seberou možnost spoléhat na zrak, zatím drží v ruce. Chodník vede podél administrativní budovy Alfa, kolem které se vydáváme směrem ke Komenského sadům. Ještě před prvním krokem se zakrytýma očima si jej pořádně prohlížím. Start neoddaluji, první krok je svižný, druhý už opatrnější, stejně jako ty další. Oči mám pořád zavřené. Holí opisuji kolem osy těla půlobloučky a snažím se držet podél zdi. Jdu pomalu a nejistě, abych přece jen někde neškobrtl a neukončil reportáž pádem už po pár krocích. Má průvodkyně hlídá každý můj krok. Když se dostáváme k rohu budovy, levé oko (vidím na něj líp než na pravé), mírně pootevřu, abych měl představu, jak vypadá další úsek naší vycházky. Chodník je rovný, bez děr, takže prodlužuji krok. „Trochu zapomínáte na hůl, pořád byste měl oťukávat terén před sebou,“ připomíná mi Edita Janková. Už se ocitáme pár metrů od přechodu pro chodce. 

Jak se dostat bezpečně přes přechod?

Instruktorka rehabilitace mi vysvětluje, že člověk, který se opravdu na oči spoléhat nemůže, využívá k ohledání nerovností nejen hůl, ale i svůj sluch. Když opět zavírám oči, projíždí kolem houkající sanitka. Provoz je tu hodně čilý. „Naše klienty učím tomu, aby se na chvíli zastavili, a až podle zvuků motorů poznají, že auta zabrzdila, zvedli směrem do vozovky dvakrát bílou hůl do výšky pasu. A pak, samozřejmě pomalu a s rozvahou, mohou začít vozovku přecházet. Vybaven touto radou se vydávám přes přechod a bílou holí oťukávám vozovku. Dostáváme se až na chodník. Nadšený z tohoto výkonu si říkám o kratší pauzu, otvírám oči a dcera, která vycházku absolvuje společně s námi, abychom měli i fotky, mi popisuje, jak se chovali řidiči: „Jak jsi zamával tou hůlkou, hned začali zastavovat. Ale jako první jel cyklista, takový sympaťák kluk, spíš mladý muž. Ten hned zastavil a sestoupil z kola. Takže za ním zůstali stát i šoféři aut.“

Cesta do Komenského sadů je volná. A protože ještě odpočívám, otevírám oči a pro jistotu opět prohlížím nejbližší metry cesty. Asfaltový chodník je jakž takž rovný, ale místy jsou v něm rýhy. Obrubník nad něj vystupuje jen pár centimetrů. „Tady už se budete muset opravdu soustředit na práci s holí a propátrávat terén před sebou pečlivě. Jinak byste se asi brzy dostal z chodníku na travnatý terén. Ale to už byste při oťukávání poznal,“ přidává další radu před prvním krokem do neznáma Edita Janková. Zase kráčím s rozvahou a snažím se holí oťukávat místa, kam vzápětí budu našlapovat. Ujít dvacet metrů mi trvá odhadem půl minuty. Jak následně vidím z fotografií pořízených dcerou, v průběhu tohoto úseku (obdobně jako při lyžování) se mé těžiště celkem zřetelně posunulo dolů, což je hodně eufemistický výraz pro způsob mé chůze. Abych zakryl nejistotu, postěžuji si na bolavou kyčel (která mě opravdu trochu trápí) a opět odpočívám. Další část procházky jdu sice s holí v ruce, nevědomky opět měním její držení na trekové.

Před vstupem do samotných Komenského sadů však oči zavírám, abych si vyzkoušel, jak se chodí nevidomému člověku v terénu, kde jsou nejen stromy, ale i keře. Ty občas zasahují svými větvemi a výhonky až na chodník. Možná se mi to zdá, ale připadá mi, že tempo chůze už je svižnější. „Teď se zastavte,“ zazní hlas Edity Jankové. Ta mě stopla asi půl metru předtím, než bych hlavou narazil do větví jehličnanu. „V takové situaci učíme naše klienty zaujmout horní ochranné držení. Ruku dáte nahoru, dlaň otočíte ve směru chůze,“ vysvětluje mi. S vděčností, že jsem si nenechal „profackovat obličej“ větví, pokračuji dále v chůzi. Snažím se soustředit na to, abych šel bez škobrtnutí a třeba si takovou procházku i patřičně užíval. A chvíli se mi zdá, že se to daří. Pak ovšem zaslechnu štěkot psa. Můj ostražitý vztah ke psům, které majitelé pouštějí na volno, a přitom je neovládají, je ve mně od útlého dětství silně zakořeněný. Edita Janková si hned všimne, že se můj krok krátí. Když vysvětluji, co je důvodem, přiznává, že i ze své praxe zažila případy klientů, kterým se při procházce zahryzli psi do bílé hole a jejich majitelé neuznali za vhodné se ani omluvit.

To už se však vydáváme na zpáteční cestu. Při té už mám oči otevřené a s Editou Jankovou probíráme další úskalí, která na nevidomé mohou při procházce nebo třeba jen při běžné cestě do obchodu čekat. „Někdo má představu, že když má člověk slepeckého psa, může se vydat kamkoliv. Ale pes jej dovede jen do míst, která se naučí. Takových tras se může naučit čtyři, pět, někdy i více, ale rozhodně ne neomezené množství. Stejné to je i s naším výcvikem. Nevidomé můžeme naučit trasu do obchodu, případně do zaměstnání nebo k nejbližšímu příbuznému. A po čase za nimi jezdíme a ty trasy procházíme společně, aby je nezapomněli nebo abychom je upozornili na záludnosti, které se na trase nově objevily. Třeba někde opravují silnici nebo chodník, jinde mohli otevřít venkovní zahrádku u restaurace. A takových záludností čeká na nevidomé hodně,“ dodává Edita Janková.

Když se loučíme, poděkuji za milou společnost a výuku, ale zapomenu vrátit přístroj, který je pro nevidomé velmi užitečným pomocníkem. Takzvaná „vépéenka“ (dálkový ovladač VPN 02) by jí při práci s klienty ostravského Tyfloservisu opravdu chyběla. Přístroj podobný vzhledem i velikostí klíčence na auto totiž například umí zvukově spustit semafory, majáčky na nádraží nebo dát signál řidiči tramvaje, že nastupuje nevidomý člověk. 

Takže se před sídlo ostravského Tyfloservisu ještě jednou vracím a vépéenku s omluvou odevzdávám ženě, která je kromě dovedností „vyzbrojena“ i mimořádnou dávkou empatie.

Foto: Kateřina Lapiszová, Břetislav Lapisz

Břetislav Lapisz

Břetislav Lapisz

Rodák z Českého Těšína prožil dětství v nedalekém Havířově, od konce studií v roce 1990 bydlí v Ostravě. Absolvent učitelství Pedagogické fakulty Ostrava (obor čeština – dějepis) se zajímá o novodobou historii, jeho největším koníčkem je sledování sportovních přenosů (od fotbalu přes hokej, stolní tenis až po šipky). Rád cestuje, jeho nejoblíbenější destinací je Slovensko. A v poslední době zahradničí (s poměrně mizernými výsledky). Je ženatý a má dvě dospělé děti. Roztroušená skleróza jej „provází“ od roku 1998.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!