Odešli. Řemeslníci. Chci se kochat výsledkem, ale zatím to nejde.
Nově okachličkovanej sprchovej kout se sice pyšně leskne, ale na podlaze zůstaly zbytky těsnění, kousek hmoždinky, drátek, kapky silikonu, hydroizolace. A hlavně fleky od cementu.
Mám ruce, kolena, rejžák, čističe, naivní představy, cajk. Taky se umím ovládat. Prodavačku z drogerky jsem při „jste jim neřekla, ať si daj pod nohy karton?“ nonšalantně přeslechla. Přece si nenaštvu cizí chlapy hned při vstupu do bytu.
Hodila jsem to do placu jako dobrej fór, ale dovolit řemeslníkovi dělat bez kartonu je stejně absurdní jako nechat ho pracovat ve slipech, všichni to přece vědí! Karton patří k dobrému vychování a hodí se neočekávat, že ho pánové přinesou a nakladou rovnou. Měla jsem zavřít okno, odložit Silan a přednaškubat jim krabice od banánů.
Netrklo mě ani to, že si jeden z nich ve finiši klekal a nehtem a houbičkou do podkladu symbolicky rejpal, „protože jinak tam necháte ruce“. Zaprášená, urvaná a nedokysličená jsem to špatně vyhodnotila coby romantické gesto, něco jako „pro vás, já smeták, přeleštím všechno, po čem kráčíte“.
Během tejdne jsem cákance ztrestala přípravkem na podlahu, na záchod, na nádobí, cifem, proti vodnímu kameni, proti rzi a usazeninám, octem a kombinacemi věcí ze špajzky. Bez výsledku. Pročetla jsem diskuse na maminkovských fórech, zasloužím metál, ne cement. Při gymnastice jsem oprášila nadávky z češtiny, angličtiny a španělštiny a otročinu končila kočičími hřbety, ať je to dobrý aspoň k něčemu.
Na podlaze nenechávám ruce, ale nervy. Na kolenou mám otisk zvrásnění a šlice ze spár, rozdrbala jsem vlastní prsty, dvoje rukavice a jeden hadr. Tupila jsem nůžky i nůž, roztoky nechávala odležet a působit několik hodin.
Marně. Zbytky drží.
Dlouho nebudou, vyzbrojila jsem se chemií. Bez okna a přímého přístupu vzduchu je to odvaz, ale beru i halucinace, smrt cementu! Zagumičkuju vlasy, obalím ruce, připravím odměrku, kýbl, vodu, kartáč a bratru dvacet minut zdolávám bezpečnostní uzávěr. Přesně podle instrukcí pak nábožně nanáším koktejl a v soustředných kružnicích drbu vrbu.
Dvakrát, třikrát. Koncentrace, razance i netrpělivost rostou.
Čekám zázrak.
Přišel. Ne že by snad povolil cement, to ne, ale sežralo mi to rejžák. R.I.P.
To rozhodlo.
Já vím, že se blíží Valentýn. Ale než cement vysublimuje, držte ode mě lahve, kartony a pány s vercajkem dál. Jinak hrozí, že sežeru já je.
Foto: Pixabay
