Před pár dny (shodou okolností na tátovy a tetiny narozeniny) to byl přesně rok, co moje máma zemřela. Nebylo to tak smutné, jak jsem čekala; ale myslela jsem na ni pořád. Ten den jsem nedělala nic neobvyklého: vyřídila jsem patřičná blahopřání, která se tak „pěkně“ sešla v jeden den (jsou tohle ty věci mezi nebem a zemí?) a užívala klidnou neděli. Je to paradox, jak se to sešlo: v jeden den oslavuji narozeniny někoho blízkého a zároveň si připomínám smrt člověka, který mi byl blízký úplně stejně; kruh se uzavírá. Kromě toho výročí mě už však řadu měsíců na podobná filozofování moc neužije; začínám věci vidět více realisticky, prakticky. Že by to byla vynořující se dospělost, kterou znám z učebnic psychologie, psychologický vývoj, mentální zrání? Možná, kdo ví. Ale to ať posoudí jiní, co mě znají nejlépe, tedy má rodina.
Ta je to, čeho si nyní vážím ze všeho nejvíc. Přátelé a partneři přicházejí a odcházejí, ale rodina zůstává; byla a je tu se mnou pořád. Mámina smrt představuje mé první setkání s nepřirozenou, předčasnou smrtí. A znamená úplně novou zkušenost. Dosud jsem zažila smrt prarodičů z tátovy i máminy strany, ale ta byla přirozená, s ní se tak nějak počítá. Ač je velmi smutná, tak bývá naplněná. Ale máma odešla brzy. Když se to stalo, doktorka mi řekla, že tělo se s traumatem smrti blízkého člověka vyrovnává zhruba dva, tři roky. Majíc za sebou rok první, čeká mě ještě minimálně polovina cesty k zotavení, opečování, truchlení. A já na to musím být připravená.
Abych se úplně nezbláznila, začala jsem sledovat fantasy. Možná proto, že si někdy sama připadám jako ten těžce zkoušený hlavní hrdina, který je vyvolený porazit něco velmi zlého. Stejně tak se já snažím porazit ten smutek ve mně, tu nepřízeň osudu, tu bolest. Bez klišé, sentimentu, patosu, namyšlenosti. Ne že bych byla někdo výjimečný, spíš ten jediný, kdo vlastní strach a smutek dokáže překonat – tedy já, nikoliv ten, se kterým jsem zrovna ve vztahu, kamarádka, koneckonců ani ta rodina. Tenhle boj, truchlení, to je opravdu čistě soukromá, individuální, intimní věc každého, při které ho druhý blízký člověk může doprovázet, podržet, podpořit, spolusdílet, ale to je tak všechno. Sami jsme se narodili a sami také zemřeme, ale na té cestě mezi tím bychom měli budovat blízké vztahy, bez nichž se na tomto světě neobejdeme. A já nějak věřím, že pevné pouto během života nese své plody i po skonu fyzického těla.
Někdy mívám pocit, že je tu máma pořád se mnou, a doufám, že to tak bude i s dalšími blízkými. Je důležité nezapomínat, ale taky žít dál. Takže mami, doufám a věřím, že se máš dobře. Znáš už to temné tajemství mezi nebem a zemí, což mi připomíná, že bych mohla napsat tátovi, který měl ty narozeniny, jak se má, jestli byla oslava a tak… Věřím, že se takhle tvoří dobrá, nadějná budoucnost: péčí o vztahy, tady a teď.
Foto: pixabay.com
