Od konce června budou všechny pražský a středočeský autobusový zastávky na znamení.
Já nechci, strašně nechci. A rozhodně nejsem sama. Zatímco v oficiálních vyjádřeních jsou potenciální problémy jenom haluz a přiznanej handicap mají zatím jenom zrakáči, stačilo by, kdyby se hlavouni šli místo klikání a propočítávání grafů plnotučně projet.
Během špičky, do zácpy, odkud není úniku. Člověk poskakuje po silnicích a modlí se, aby nikdo z přítomných nebyl pod vlivem, po dlouhý šichtě bez sprchy, neudělalo se mu prokazatelně blivno nebo s sebou zrovna nestěhoval majetek od popelnic. Stačí jeden a jízda je fakt jízda. A nenahýbejte se z oken, účinnost klimatizace se tím sníží, pokud vůbec nějaká fachá. Během dne, kdy se na sedačkách válí kdeco a kdekdo, jen ne lidi, co by si fakt potřebovali sednout.
Během dne, kdy hrajou repráky a vlezlý dětský říkanky, aby prckové náhodou jenom nekoukali kolem. A kdy máte tu čest zjistit, co a kde přesně tamtomu pánovi mokvá, kolikrát to změnilo barvu a že ho sprdla mamina, hlasitýmu odposlechu zdar. Během dne, kdy doufáte, že to neslíznete za to, že má někdo blbej den nebo řidič práci, co ho dere. Má ale i volant a moc, takže postupujte dále do vozu. A držte se, tady se závodí a nebrzdí. A po nocích, kdy nevíte, co si přát dřív. Aby to konečně jelo, nebo aby zrovna s touhle skvadrou radši ne. A kdy si cestou na zastávku nebo přímo na ní připadáte dokonale neviditelně.
Cestování sockou je holt často lepší rychle, zběsile a hlavně netečně. Jakoukoliv všímavostí riskujete, že přijdete o iluze a zjistíte, co znamená eklhaft. Miluju ty, co tvrdí, že si v buse můžou konečně číst nebo bejt sami se sebou. Mně často někdo přetejká na sedadlo i do batohu, takže není radno ztrácet se v příbězích ani v myšlenkách.
Přeháním, ale ne zas tak moc.
A teď se má jízda Prahou změnit, ale kupodivu ne směrem k čistotě a vzájemnýmu naladění a povídání, ale k tachometru. Z tlačítka a ze spotřeby se udělá modla, na něco se to svést musí. Mají to i v cizině, tak je to světový. Třeba se pletu a bude to nakonec fajn, ale mně ta ignorace stavu věcí, lidí i bariér vadí, natož když se přidělají další. Bejt za jízdy ve střehu a prosit si o něco navíc totiž překážka je, a zásadní.
Lidi jsou rychlí i díky tomu, že očekávají pořád totéž. Možná je normální vstávat za jízdy, protlačit se ke dveřím, vystupovat a nastupovat klidně i ze silnice mimo zastávku, vyhlížet bus vestoje, popoběhnout, nezdržovat. Hlavně nezdržovat, další, pojďte si. Jenže pak je tu ještě celá řada cestujících, co se takhle standardně a předvídatelně chovat nemůže a co je na trpělivosti, zpomalení a všímavosti závislá. Z různých důvodů, ani nemusí mít handicap jako já.
Přece není problém na zastávce viditelně stát, naskočit, a až budu chtít ven, zmáčknout a vystoupit. Je, dámy a pánové, právě že je. Obzvlášť když zpomalit bude nežádoucí a nezastavit vlastně legitimní. Teoreticky všichni všechno vědí, ale v praxi se to neděje. Lidi si neuhnou. Řidiči nečekají, čest výjimkám, než si sednete, a nechápou, že vstáváte, až když se v zastávce stojí, a že jen tak nevyskočíte, obzvlášť když bus nelícuje. A teď jim to ještě posvětí odshora, díky moc.
Nemůžu za to, že nezvládnu stát a chodit v něčem, co ještě nebo už zase jede, nemám chuť to dokola hlásit a vysvětlovat. Nechci se bát, že něco prošvihnu a že mě budete nesnášet, že zdržuju, i když na mně není nic vidět. Nemám vozejk, berle, hole, nejsem stará, nemám kočárek, asistenčního psa nebo pána. A podle všeho nemám nárok. Zdá se, že kdo nechce nebo nezvládne bejt rychlej a zběsilej, ten prostě neexistuje.
Jestli to tak půjde dál, tak jsme to fakt projeli. Všichni. Znamení neznamení.
Foto: Pixabay