Chtělo to videohovor, ale při něm diktafon nejede. Potřebovaly jsme se vidět. Cestou si ona nebyla jistá, jestli jí stačím a ty stovky metrů dám, a já zase nevěděla, jak za chůze zařídit, aby mohla odezírat. Mít slepého do party, měly jsme to komplet. 🙂 Nakonec jsme se usadily v jedné ze školních tříd, kde třiapadesátiletá Ivana Zoulíková učí. S tabulí, rozvrhem a všemožnými pomůckami kolem jsme to vzaly od píky a probraly praktický život beze sluchu, se sluchadly a kochleárními implantáty. Osekat to jen na mateřství by totiž byla škoda.
Paní Zoulíková se prakticky hluchá už narodila. Sluchadla, která kvůli pozdě potvrzené diagnóze dostala až ve dvou a půl letech, jí pomáhala lépe se orientovat, takže je vysloveně vyžadovala. Musela natrénovat odezírání i mluvení a zvyknout si na zvuk vlastní řeči. Podobně soustředění a disciplinovaní s ní ale byli i její blízcí. Maminka s babičkou ji učily srozumitelně mluvit, tatínek inženýr hlídal kvalitu a nastavení sluchadel a společně ji poňoukali jak ke vzdělání, tak ke sportu. Přitom nemuseli, protože touhu vědět a zvládnout víc měla dávno v sobě.
Rodičovství jinak?
Máma, táta, dítě, brácha, ségra, babička, děda… Rodina může znamenat hodně lidí, a tím i osudů. Nemocí, postižením nebo jinými okolnostmi se určitě nějak promění. Ale opravdu je takové rodičovství o tolik jiné, než jak ho sami známe? I to zjistíte v novém seriálu na Inspirante.
Říká se, že většina diagnóz odděluje lidi od věcí, zato hluchota od lidí. Je to podle vašich zkušeností pravda?
Je, člověk se musí pořád strašně snažit, aby zvládl reagovat, byť nedokonale. I když už jsou na mě lidi kolem zvyklí, být s nimi po mně chce nepřetržitý postřeh a aktivitu. Beze zvuku přijdete o spoustu přirozených informací. Nerozumíte dialogům, neslyšíte vlastní jméno, nemůžete poslouchat třeba rádio, potřebujete vidět na toho, kdo mluví. Já celkem rychle uměla odezírat, takže to vypadalo, že všemu rozumím, ale jakmile mi někdo stál třeba za zády, tak jsem nevěděla, o co jde. Musela jsem se naučit hodně ptát.
Nevadilo vám to?
Ne, byla jsem hodně živé a přirozeně společenské a zvědavé dítě. Myslím si, že na povaze dost záleží. A na výchově. Neměla by být přehnaně ochranitelská, ale naopak taková, aby se dítě se svým handicapem srovnalo, naučilo se s ním pracovat a umělo si v životě zjednat adekvátní podmínky. A to já všechno měla. Sluchadla mi pomáhala slyšet aspoň něco a to bylo hodně povzbudivé jak pro mě, tak pro rodiče a celou rodinu.
Chodila jste do školky a do školy s dětmi se stejnou diagnózou?
Ano, a u vzdělání si myslím, že to tak bylo dobře. Přece jen je to tady v Ječné uzpůsobené lidem se sluchovým postižením. Jsou tu běžné osnovy, ale ve třídě je pár žáků a klade se důraz na frontální výklad, takže učitel je vždy k žákům čelem nebo tak, aby se dalo i odezírat. Všichni učitelé se hodně snažili, abychom dobře rozuměli. Já jsem znalosti měla servírované na stříbrném podnose, protože číst jsem uměla dlouho před první třídou. Ve škole mi stačilo dávat pozor, učit jsem se nemusela, to bylo strašně prima.
A ve sportu jste to měla podobně?
Dělala jsem závodně atletiku, taky házenou a později na fakultě softbal. Závodila jsem za naši školu a vždycky jsem byla na předních místech. Takže jsem pak začala chodit trénovat mezi zdravé slyšící děti a najednou jsem měla srovnání. Až tady jsem si uvědomila, že nikdo není tak zajímavý, aby na něj všichni soustředili svou pozornost, ani já ne. Každý se stará sám o sebe a zodpovídá za to, jakou má náladu a jakou si vydobude pozici v dětském kolektivu. Fňukání by mě od ostatních vzdalovalo a to jsem nechtěla. Takže jsem se už v nějakých třinácti vědomě rozhodla, že zkusím nebýt tak vztahovačná. Což je jinak poměrně těžké, protože když si někdo někde něco špitá, a vy to neslyšíte, nebo se směje, a vy nevíte čemu, máte tendenci si myslet, že je to o vás. Musela jsem se otrkat. Mám sice šťastnou povahu, ale ne zadarmo.
Troufla jste si někdy se zdravými slyšícími dětmi i závodit?
No jistě. A třeba stříbrná medaile v pražském přeboru v šedesátce pro mě měla ohromnou cenu, protože jsem věděla, co za ní je. Nezáleží na tom, jak dobře slyšíte zvuk startovní pistole, protože stejně na něj vaše tělo neumí adekvátně zareagovat. Takže jsem vždycky potřebovala aspoň kus té pistole vidět, tím pádem jsem nemohla být v té nejvýhodnější startovní pozici… Bylo to složité, ale o to větší jsem pak měla radost a bavilo mě to.
Přijde mi, že vás těší hledat si ty cíle a posouvat se dál. Ve sportu se to vysloveně nabízí, ale brala jste to tak i ve škole?
Na gymplu jsme měli úžasného pana učitele na chemii a biologii. Prošla jsem dvě kola chemické olympiády a najednou jsem viděla, kolik je kolem mě úžasně chytrých lidí. Možná jsem si i díky tomu udělala trochu představu, co obnáší studovat vysokou školu. Chtěla jsem na medicínu, ale dostala jsem stopku.
Stopku? Od koho?
Zavolala si mě tehdejší paní ředitelka a sdělila mi, že v tom oboru bych mohla být leda na hygieně nebo ve výzkumu, ale že hluchá doktorka být opravdu nemůžu. Dneska už to myslím jde, ale tehdy byl rok 86 a ona taková kovaná úřednice. Takže jsem si nakonec vybrala přírodovědeckou fakultu. Našla jsem svou životní cestu. Chtěla jsem pracovat v biochemickém výzkumu, objevit nějaký zázračný lék a mít to fajn. 🙂
Musela jste si vyjednat nějaké speciální podmínky?
Ano, ale přišlo mi to úplně přirozené. Za všemi profesory jsem osobně došla, vysvětlila jim situaci, zařídila si místo v první řadě, něco jsem si kopírovala nebo jsem se to rovnou učila jenom z učebnic. Mým úkolem vlastně bylo vyučující uklidnit, že to zvládnu, protože někteří se s neslyšícím studentem do té doby nesetkali. 🙂 Časem jsem ale zjistila, že spousta mých (neslyšících) spolužáků z gymplu vejšku nedostudovala, nejspíš právě proto, že morálně neunesli neúspěch, že na některé situace a konfrontace nebyli připravení. Na střední byli v takovém skleníku, profesorům záleželo na tom, aby výuku zvládli a dokončili, proto byli nápomocní. Jenže tak to potom v životě nechodí.
Na vysoké škole jste potkala i svého budoucího muže.
Ano, Robert si mě prý všiml hned v září na nějakém adaptačním kurzu, já jeho později, až když jsme si začali víc povídat a zjistila jsem, jak je zajímavý. 🙂 Nikdy jsem nechápala, proč si lidi kolem mě přáli mít stejně sluchově postiženého partnera. Důležité je, jestli si ti dva rozumějí a přeskočí mezi nimi jiskra, a ne to, jakou mají diagnózu. Robert má cukrovku, já neslyším, ale hlavně jsme parťáci. Podobně jako ostatní mí blízcí má přirozenou empatii, vycítí, když něčemu nerozumím nebo něco potřebuju. Než začaly skryté titulky, vysvětloval mi, co běží v televizi, v kině dokázal převyprávět část děje, která mi unikla. V divadle mu nevadilo sednout si se mnou do první řady. Vždycky jsme si nastudovali, co se mělo hrát. Já si pak s sebou hru brala v knižní podobě a četla si ji znovu průběžně s tím, co se odehrávalo na jevišti, Robert mi když tak ukázal, kde právě jsme. 🙂
Teď jste mi trochu vyrazila dech, ale hlavně jste se úplně rozzářila!
Vzpomněla jsem si na to až díky vám. Já miluju kulturu! Třeba chodit na koncerty klasické hudby, víte, to prostředí, ten sál a slavnostní atmosféra!
Dá se nějak popsat, co během koncertu slyšíte?
Se sluchadly jsem slyšela hlubší a hodně výrazné tóny, basy, violy, violoncella, bubny, pozouny, hoboje a nepřišlo mi, že bych o tolik přicházela. Ale až teď s implantáty slyším vyšší i jemnější tóny, víc nástrojů. Třeba housle, flétny a klarinety. A najednou je to mnohem krásnější!
Spokojená máma
Máte dva už dospělé syny, třiadvacetiletého Matouše a jedenadvacetiletého Jonáše, ale vzpomenete si, co všechno jste kvůli budoucímu rodičovství s manželem řešili?
Vzali jsme se hned po škole a děti jsme chtěli vždycky. Řešili jsme ani ne tak sluchovou vadu, spíš tu cukrovku a rizika dalších onemocnění, co se nám také objevovala v rodině (alergie, poruchy imunitního systému, nemoci srdce a Downův syndrom). Podstoupili jsme tedy patřičná vyšetření i genetiku, ze kterých nám vyšly poměrně nízké pravděpodobnosti i to, že sluchová vada se v našem případě dědí ob generaci, takže se teoreticky může objevit u vnoučat.
Jaké pro vás je počítat s tím, že diagnózu, kterou máte celý život vy, budou mít možná i vaše vnoučata?
Kluci to vědí, ale probírat to s nimi teď nebudu, záleží i na tom, jestli budou mít partnerku, která je přenašečkou. Pro mě to neznamená vůbec nic, protože jde o vadu, která není spojená s ničím dalším. Navíc by se díky kvalitním pomůckám dala téměř úplně kompenzovat, jen je s tím více práce. Já vlastně podobně beru i tu synovu cukrovku, i když pro mě není snadné nechat to na Matoušovi, když má teď období sáčků sladkostí pod polštářem. Není zvědavý na to, abych ho hlídala a sekýrovala. Má to ve svých rukách, snad je na dobré cestě.
Vrátím se úplně na začátek. Měla jste během těhotenství nebo porodu speciální péči?
Ne, všechno bylo úplně standardní jako u zdravých slyšících maminek, na všem jsem se bez problémů domluvila. Personál v porodnici byl docela fajn, sestřičky mě například na kojení budily dotekem. U porodu se mnou jako uklidňující prvek byl Robert. 🙂 I když jsem samozřejmě pořád měla sluchadla, tak mi občas tlumočil pokyny, protože jsem se hodně soustředila a nezvládla bych rozumět všemu, co se dělo.
Když byli synové malí, potřebovala jste nějaké sluchové pomůcky?
Světelný budík, který začne výrazně blikat, když se ozve dětský pláč nebo domovní zvonek. Sice jsem se mohla spolehnout na manžela, jenže na mateřské jsem byla já, Robert chodil do práce, tak jsem chtěla, aby se vyspal. Mám kamarádky, které s jedním nebo oběma sluchadly i spí, ale já bych pláč v druhé místnosti stejně neslyšela. Navíc i uši si potřebují odpočinout a vyvětrat se.
Je něco, co vás na rodičovství překvapilo a s čím jste nepočítala?
Ne, já jsem dobře věděla, že mi bude chybět sluchová kontrola. Nepoznala jsem, jestli kluci křičí nebo se třeba smějí, pokaždé jsem rychle vystartovala a kontrolovala je. Slyšela jsem jen ty nejsilnější zvuky, ale nedokázala jsem rozlišit, jestli mají třeba žízeň nebo hlad, musela jsem si k nim vždycky sednout na bobek a řešit to s nimi tváří v tvář.
A nebylo to v době, kdy ještě neuměli dobře artikulovat, o to náročnější?
To nevím, přišlo mi, že to šlo tak nějak přirozeně, kluci věděli, že se musí trochu snažit. I když měli Roberta a babičky fungovaly, obávala jsem se spíš toho, aby se dobře mluvně rozvíjeli. Poprosila jsem ředitelku, aby Matouše přijala přednostně do školky, vysvětlila jsem jí situaci. A po čase mě ujistila, že mluví opravdu dobře. Možná tedy pomalá a soustředěná výslovnost a pozornost byly naopak ku prospěchu. 🙂
Myslíte si, že synové vnímali, že máte handicap?
To netuším, ale vyrostli v tom, zvykli si. Nebyl žádný ostrý střih. Tam, kde bydlíme, jsme měli partu několika rodin a naše děti si spolu hodně hrály. Kluci určitě viděli, že mluvím trochu jinak a nejsem jako ostatní maminky, ale myslím, že až na krátké období během puberty, kdy mě prosili, ať před kamarády tolik nemluvím, to bylo v pohodě. Bylo strašně príma, že kluci neměli domov jenom u nás, ale mohli kdykoliv jít spát i ke známým kolem. I já si společnost užívala, třeba ty naše táboráky! Ale jakmile se zešeřilo, přestala jsem úplně fungovat, protože jsem dobře neviděla, co kdo říká. Často jsem u sebe měla malou baterku, protože bez ní bych jen seděla a smála se s ostatními, aniž bych pořádně věděla čemu.
Co by vám jako mámě pomohlo, kdybyste měla nebo věděla dřív?
Mobily, ty jsou fajn, je v nich všechno. Když se kluci narodili, akorát tu mobilní telefony začínaly a já jsem všechny své kamarádky naučila psát smsky. I maminku, s tou jsem si do té doby posílala faxy. Chtěly jsme být víc v kontaktu, jenže bydlela daleko, takže jsme si ho tehdy obě pořídily. To byla radost! Vylezl papír, já si ho rychle přečetla, něco jsem odepsala a takhle jsme si povídaly. 🙂 Jednu dobu byl boom půjčování DVD, takže jsem domů nosila cokoli, co mělo titulky a bavilo kluky, i animáky, kde nebylo potřeba sledovat děj… Ale jinak mě mateřství dovedlo hlavně k poznání, že není možné všechno.
Jak to myslíte?
Víte, já jsem chtěla mít děti tři, i místo a prostředky by na ně byly. Jenže jsem zjistila, že mě ta sluchová vada opravdu limituje, že už dvě děti jsou fuška. Myslím si, že správná máma má mít dětem co dát, zvládat je, má být pohodová a trošku nad věcí, zkrátka spokojená. Já bych už pak tím zápřahem byla spíš nervózní a unavená, a taková máma jsem být nechtěla.
Práce nejen s předsudky
Jak došlo k tomu, že jste začala učit?
Jsem hodně společenská a v laborce jsem se dokola potkávala s pár lidmi, navíc výzkumná práce zabere opravdu hodně času. Taky na mě zapůsobilo to setkání se spolužáky po maturitě. Napadlo mě, že bych mohla zkusit na našem gymplu vést aspoň nějaký seminář a pan ředitel mi v tom vyšel vstříc. Hned následující rok jsem na Akademii ukončila aspiranturu a dodělávala jsem si pedagogické minimum a trenérské zkoušky. Státnice jsem měla tři týdny po narození Matouše, hrozně mi na tom záleželo. Učím od druhého stupně dál chemii a do zbytku úvazku tělocvik. Abych byla lékařka, mi nebylo přáno, tak pomáhám lidem aspoň takhle.
Umíte znakový jazyk?
Jako učitelce by se mi to občas hodilo, ale ne, neumím, znakovka mi totiž vůbec není sympatická. Přijde mi, že se na ni upírá téměř veškerá mediální pozornost, přitom odděluje neslyšící od většinové společnosti… Oni si tím dokazují, že jsou něčím výjimeční. Pořád zdůrazňují a vyžadují svá práva třeba na vlastní jazyk a tlumočníka, ale nějak zapomínají na to, že mají i povinnosti vůči ostatním. Protože těch, kteří umějí a potřebují znakový jazyk, je z celého spektra lidí se sluchovou vadou jen zlomek. A ostatní, včetně seniorů, co ohluchnou věkem, ocení i něco jiného, například skryté titulky. Já chápu, že znakovka některým lidem opravdu pomáhá a že i díky ní mezi sebou mají těsné vazby, ale přijde mi, že je v konečném důsledku jen uzavírá do komunity.
A to je špatně?
Já jsem na kastování háklivá, nebudu se s lidmi přece kamarádit jen kvůli diagnóze. A zlobí mě, že se někteří nedoslýchaví spokojí s málem, přestanou úplně mluvit a začnou pouze znakovat. Nerozumím tomu, že někomu stačí být ten jednooký, co je mezi slepými králem, že nechce zkusit něco dokázat mezi zdravými. Kolikrát jsou to přitom tak vzdělaní a šikovní lidi! A pak se někteří bohužel stanou experty ve fňukání a sbírání různých dávek, jsou takoví demonstrativní a to je na mě fakt moc. Mám zkušenost i s neslyšícími rodiči, kteří až příliš často využívají své děti k tlumočení a vyřizování věcí na úřadech.
Ale dá se to vůbec dělat jinak?
Dá, i když to samozřejmě není jednoduché a najít tu míru nejde hned. Mám radost, že je čím dál víc neslyšících rodičů, kteří se svými sluchově postiženými (často nedoslýchavými) dětmi jen znakují, ale přesto je dají na první stupeň sem, aby se naučily lépe mluvit. Součástí naší výuky je totiž i neustálá logopedie. Většina kantorů je normálně slyšících, ale jsou to speciální pedagogové, tak vědí, jak na to, jak žákům pomoci rozšířit jejich schopnosti. V České republice jsou asi jen čtyři školy, kde se vede orální výklad, jednou z nich jsme my tady v Ječné.
Zmínila jste dávky a další věci, které by člověku s diagnózou měly kompenzovat jeho handicap. Vy sama tedy z přesvědčení žádné nevyužíváte?
Ale ano, jen je ze zásady nevrším, tolik toho zase nepotřebuju. Mám například průkaz ZTP a pobírám invalidní důchod, protože ať chci nebo ne, vyřizovat běžné věci pro mě opravdu náročnější je. Zabere mi to mnohem více času, na úřad nebo jinam musím obvykle osobně dojet, protože stále nejsem schopná telefonovat a řešit složitější věci. Důchodu jsem se na studiích dlouho bránila, ale nakonec jsem kývla, protože ho dávají i zpětně. My neměli tolik peněz a aspoň jsme za tu částku v té době dodělali kanalizaci. 🙂
I díky vaší profesi jsme se dotkly několika citlivých témat. Jsou ještě nějaké další předsudky, na které narážíte a se kterými byste se chtěla vypořádat jednou provždy?
Těch je! Ale já jsem zvyklá je popírat. 🙂 Hodně hloupý předsudek je, že když cizí lidi zjistí, že nemůžete telefonovat, automaticky v jejich očích klesnete, často tím dokonce přijdete o možnost pracovního uplatnění. Taky jsem vysloveně alergická, když mě někdo ignoruje jen proto, že blbě mluvím. Třeba při takových těch otázkách do vzduchu, na které nezareaguju hned. Nebo když někam přijdu se zdravým slyšícím člověkem, a rázem se ostatní baví jen s ním a já jsem neviditelná.
Ano, to se bohužel děje nepříjemně často a jen proto, že člověk nějak vybočuje. Mluvením, chozením nebo jinak.
Taky se mi stává, že mi lidé nerozumějí, i když věc zopakuju několikrát a různě hlasitě. Tuhle jsem šla do obchodu a chtěla jsem deset deka salámu a dva rohlíky a prodavačka vůbec nevěděla, která bije. Přitom mi nepřijde, že mluvím tak špatně, jen mi tolik nejdou sykavky. Ale možná se mnou prostě jen neměla trpělivost a rozumět mi vlastně ani nechtěla. Ale víte, jaký je asi nejrozšířenější předsudek?
Jaký?
Řidičák.
Vy můžete mít řidičák?
Vidíte, taky jste se chytla! 🙂 Jasně, mám ho od osmnácti, celou tu dobu řídím, a dobře. Myslím, že neslyšící mají veliký cit pro motor. Při řízení musí hlavně dobře vidět, dívat se před sebe a vnímat, co se kolem nich děje. K tomu uši primárně nepotřebují.
A slyšíte troubení, houkačku sanitky nebo policejní sirénu?
S implantáty ano, předtím se sluchadly ne. Ale poznala jsem, když se ostatní řidiči začali chovat jinak a řadili se třeba ke straně, takže jsem pak mohla bezpečně zareagovat taky.
Nevšední objevování
Jak jste se od sluchadel dostala ke dvěma kochleárním implantátům?
Já se o nich dozvěděla skoro hned, kdy se v Praze s operacemi začínalo, někdy v roce 1995. Splňovala jsem zdravotní kritéria, navíc mám vzdělání, pracuji ve slyšícím prostředí a se svým slyšícím mužem jsme akorát plánovali děti. Jenže tehdy to nebylo u neslyšících dospělých ani vyzkoušené a my se rozhodli nic neriskovat. Pak jsem měla další možnosti, ale nebyl vůbec čas. Nakonec rozhodl školní zvonek. Během půl roku jsem ho na chodbě úplně přestala slyšet a to mě vyděsilo. Tak jsem do toho šla sama. Můj pan doktor o mně věděl už dlouho.
Co obnáší příprava na takový zákrok a operace samotná?
Musíte splňovat určitá zdravotní kritéria, takže absolvujete vyšetření u různých specialistů, včetně psychologického posudku, protože ne každý zvládne s implantátem přechod na úplně jiné slyšení a vnímání zvuku. A pokud vám pojišťovna zákrok schválí, podstoupíte předoperační vyšetření a několikahodinovou operaci. Při ní vám voperují implantát s elektrodami, které umějí zjednodušeně řečeno zvuk digitálně převést až do mozku a zprostředkovat ho sluchovému nervu. Vše se společně s vnější částí aktivuje a nastavuje zhruba měsíc od operace.
Je běžné, že pacient nakonec dostane implantáty oba?
Já si myslím, že zatím pořád ne, protože jde o velmi nákladný proces, jeden implantát i s operací vyjde na zhruba jeden milion korun. Ne náhodou tak říká manžel jedné mé kamarádce s kochleáry, že je jeho milionová holka. 🙂 I proto je důležité mít implantáty pojištěné, při sportu si je nejlépe ještě zajistit a nechodit s nimi pod vodu. Baterie na jedno nabití vydrží zpravidla celý den, jinou speciální údržbu implantáty nepotřebují. Pokud se neporouchá vnitřní část, vydrží prý celý život.
Dají se nějak popsat rozdíly mezi slyšením se sluchadly a s kochleárním implantátem?
Rozdíl je to neskutečný. Se sluchadly jsem si myslela, kolik toho slyším a že mě to zas tolik nelimituje, ale teď vidím, že to nebyla pravda. I s jedním kochleárem jsem toho proti sluchadlu slyšela výrazně víc, ale musela jsem se to naučit úplně od začátku. Uvědomte si, že jsem na tom byla sluchově prakticky stejně jako malé dítě! Vůbec jsem nerozeznávala ani běžné zvuky a slova. Když jsem později byla do třídy natočená bokem tou stranou, kde jsem měla implantát, slyšela jsem mnohem lépe, i detaily, a mrzelo mě, že tím uchem se sluchadlem ne. S jedním kochleárním implantátem slyšíte podle mě tak třicet procent, ne padesát, není to půl na půl. A se dvěma implantáty jsem najednou zjistila, že mi malí žáci říkají Ivanko! 🙂 To jsem vůbec netušila, dojalo mě to.
Možná se zeptám hloupě, ale jak se dá naučit rozumět tomu, co slyšíte, když jste to nikdy předtím neslyšela?
Právě proto se před zákrokem chodí na psychologické vyšetření, aby se vědělo, jestli ten přechod zvládnete… Víte, já jsem i se sluchadly měla to, co slyším, spojené s něčím konkrétním. A úplně stejně jsem to pak trénovala s implantátem, minimálně první dva, tři roky. Vzala jsem si knížku s dětskými říkankami nebo úplně jednoduché běžné fráze a učila jsem se, jak mi to nově zní. Snažila jsem se je propojit s tím, co už jsem znala, nějak si to připodobnit. Nebo jsem s kamarádkami u stolu trénovala jednotlivá slova, abych si je zautomatizovala. A ono vám to potom tak nějak naskočí, mozek se to naučí.
A jaké to je se dvěma implantáty?
S druhým implantátem už to určitě taková dřina není, ale trénuju pořád. Dostala jsem ho po pěti letech od prvního zákroku, teď v červnu je to rok. Píšu o tom i na blogu, protože mi to pořád ještě nezevšednělo, užívám si to objevování. 🙂
Co jste objevila nového?
Jak nemusím odezírat, už nejsem tak neohrabaná a tolik nezakopávám. Mám větší pocit bezpečí, protože se za chůze nemusím otáčet za těmi, kdo mluví. Slyším pípnutí hodinek, myčky, kávovaru, jak šustí listí, slyším lépe hudbu, auta, lidi na ulici a v místnosti… Teď se dvěma kochleáry mi zkrátka svět přijde mnohem barevnější a přátelštější! 🙂
Sluchový handicap v číslech
Přesné statistiky k dispozici nejsou, rozdělení závisí na mnoha faktorech (medicínský nebo sociální dopad diagnóz a jejich rozsah, pojetí terminologie a vymezení jednotlivých skupin, věk pacientů…).
V České republice je zhruba 500 000 sluchově postižených lidí.
Velkou část tvoří starší lidé, jimž se sluch zhoršil věkem.
Asi 10 000 lidí má sluchový handicap (praktickou či úplnou hluchotu) od narození nebo od dětství a používá znakový jazyk.
Kochleární implantát má v České republice od roku 1987 zhruba 1050 dětí a 550 dospělých.
Kritéria k implantaci splňuje ročně přibližně 60–70 dětí a 100–200 dospělých.
Zdroj: www.cun.cz, www.fnmotol.cz.
Odkazy k tématu
Článek o kochleárním implantátu včetně ilustrace a popisků na webu ČT24 v sekci věda
Soukromá skupina lidí s kochleárním implantátem na FB
Spolek uživatelů kochleárního implantátu
Česká unie neslyšících
Svaz neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR
Foto: archiv rodiny Zoulíkových
