Jessica Long je americká handicapovaná sportovkyně a několikanásobná paralympijská vítězka. Narodila se na Sibiři nesezdaným rodičům ve věku 17 a 18 let jako Taťjana Olegovna Kirillovová. Když zjistili, že trpí fibulární hemimelií (narodila se bez lýtkových kostí) a musí podstoupit podkolenní amputaci, dali ji do sirotčince. Tam ji brzy adoptoval americký pár. Věnovala se mnoha sportům, vynikla však především v plavání: už ve 12 letech se zúčastnila paralympijských her v Aténách 2004, kde získala tři zlaté medaile.
Jessica Long se narodila 29. února 1992 v Bratsku na Sibiři mladým nesezdaným rodičům, Beth a Steveovi, kterým bylo 17 a 18 let. Když zjistili, že trpí fibulární hemimelií (narodila se bez lýtkových kostí) a bude muset podstoupit podkolenní amputaci, umístili ji do sirotčince. Odtud ji ve 13 měsících adoptovali noví rodiče ze Spojených států. V 18 měsících kvůli svému handicapu podstoupila podkolenní amputaci. Učila se chodit za pomoci protéz, ale postižení jí nebránilo věnovat se rozličným sportům: horolezectví, cyklistice, gymnastice, především však plavání. Plavat začala v bazénu svých prarodičů a dnes, ve 30 letech, je jednou z nejuznávanějších plavkyň vůbec. Během bohaté kariéry získala 23 paralympijských medailí, z toho 13 zlatých, a 30 medailí ze světových šampionátů, z toho 22 zlatých.
Sportovní kariéru odstartovala debutem v roce 2004, kdy se v pouhých 12 letech zúčastnila paralympijských her v Aténách a odnesla si tři zlata (100 a 400 m volný způsob a štafeta 4×100 m volný způsob). Stala se tak nejmladší členkou paralympijského týmu USA. O dva roky později překonala 18 světových rekordů, z toho pět na mistrovství světa, kde získala devět titulů. Olympijským výborem USA byla jmenována paralympioničkou roku a také handicapovanou plavkyní roku. A další úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat. V roce 2008 získala v Pekingu další čtyři paralympijská zlata (100 a 400 m volný způsob, 200 m polohový závod a 100 m motýlek), k tomu stříbro a bronz. Na paralympiádě se zaskvěla i v Londýně 2012, kde si vyplavala dokonce pět zlatých medailí (100 m volný způsob, motýlek a prsa, 200 m polohový závod a 400 m volný způsob), dvě stříbra a bronz. Čtyři roky nato v Riu de Janeiro přidala ještě zlato na 200 m polohový závod, k tomu tři stříbra a dva bronzy. Posbírala také dalších 13 titulů mistryně světa.
K nesmírně významné události během sportovní kariéry došlo také v jejím osobním životě: v roce 2013, před zimními paralympijskými hrami v Soči 2014, se setkala s biologickými rodiči v Rusku. „O tomto okamžiku jsem snila. Mí rodiče v USA přede mnou adopci netajili, nebylo to pro mě nic nového,“ uvedla Jessica Long, jejíž bratr Joshua je rovněž adoptovaný ze sibiřského sirotčince.
Mezi záliby řadí čtení, jógu, pilates, interiérový design a čas s rodinou. Za svůj vzor označuje kanadskou zpěvačku Celine Dion a svoji mladší sestru Hannah. „Jsem sice starší sestra, ale myslím, že jsem vždy k Hannah vzhlížela. Nebylo to naopak, jak by se očekávalo.“ Když měla uvést své motto, řekla: „Jsem vděčná za to, co mohu dělat. Plavání je pro mě ta nejlepší činnost, nejlepší práce. Nemám potřebu nikomu nic dokazovat, možná jen to, že cesta je možná. Vím, že si vystačím se zlatými medailemi i bez nich. Prostě plavání miluju.“
V roce 2006 byla vyznamenána Cenou Jamese E. Sullivana, kterou Americká atletická unie uděluje nejlepším amatérským sportovcům. Stala se vůbec první paralympioničkou v historii ocenění. V roce 2007 získala Cenu Juana Antonia Samaranche, kterou Mezinárodní olympijský výbor uděluje nejlepším handicapovaným sportovcům. V letech 2007, 2012 a 2013 získala cenu ESPY pro nejlepšího amerického paralympijského sportovce udělovanou televizní stanicí ESPN. Během loňské tokijské olympiády se stala jednou z tváří reklamní kampaně automobilky Toyota.
Její život inspiroval i média, v roce 2018 o ní vyšla fotografická monografie, knihu s názvem „Nepotopitelná“ napsala se sestrou Hannah. Už čtyři roky předtím se vysílal film „Dlouhá cesta domů: příběh Jessiky Long“. Vrací se v něm na Sibiř, místo původu, aby navštívila mnohé lidi a místa, včetně adoptivního centra. V únoru 2021 se odkaz na její příběh objevil i v šedesátivteřinové televizní reklamě, vysílané ve Spojených státech během Super Bowlu, jímž vrcholí play off NFL v americkém fotbalu.
Jak už to u vrcholových sportovců bývá, ani Long se během kariéry nevyhnulo zranění. Před paralympijskými hrami v Riu de Janeiro v roce 2016 to odneslo rameno a byla nucena přerušit trénink. To u ní údajně vedlo k poruše příjmu potravy, a kontaktovala proto jinou americkou plavkyni Allison Schmitt a požádala ji o radu. „Když se dívám zpětně na své fotografie, připadám si nemocná, jako bych neměla nad životem kontrolu. Výkony v Riu byly špatné, jako bych prožívala ,postolympijské blues‘. Odezní prý po půl roce, ale u mě smutek přetrvával. Uvědomila jsem si, že od deseti let téměř každý den plavu a že si musím dát pauzu. Najít svoji hodnotu i mimo plavání.“
Tu pauzu od profesionální kariéry si v roce 2017 po mistrovství světa skutečně dala, od svého sportu však úplně neodešla: trénovala dívčí školní plavecký tým v Baltimore. „Vidět jejich nasazení, jak jsou nadšené, to bylo neuvěřitelné. Udělala jsem ve sportovní kariéře krok zpět, ale stále jsem zůstala její součástí. Opravdu mi pomohlo uvědomit si svou lásku k plavání.“
Foto: wikimedia.org
