Dovolím si začít kouzelným citátem od pro mě neznámého autora: „Neberme svůj život zase tak vážně. Stejně z něj nevyvázneme živí!“
Pro někoho bývá SMRT a UMÍRÁNÍ tématem, které „nedává“. Já se tím zabývám už dlouhou řadu let. Ať už v období, kdy jsem pracovala jako vojskový psycholog a byla jsem konfrontována s úmrtím našich vojáků. Těch, kteří zemřeli při výcviku, nebo při útocích atentátníků. Protože šlo o mladé, zdravé lidi, byla tato skutečnost o to nečekanější a bolestnější.
Já sama jsem také prožívala ve 43 letech období, kdy jsem si kladla otázky, zda jsem připravena zemřít. Chtěla jsem žít, ale udělala jsem tehdy všechny náležitosti k možnému odchodu. Pro vnitřní klid. A to jsem neměla jako dnes příklady mladých pacientek, které svoji závěť nepřipravily. Vždyť jsou přece s rodinou domluvené a o děti bude postaráno, jak si přejí. Ale po jejich odchodu jsou věci jinak. Majetek občas některé lidi změní. Proto tvrdím, že sepsání závěti přináší větší klid na duši. Člověk se pak v posledních chvílích nemusí zabývat majetkem, starostmi a nevytvářet si na sebe tlak.
Teď taková vsuvka. Já už v 18 letech složila přísahu, že pro svou vlast jsem připravena položit i život. S rodiči jsme takové témata občas u kávy otevřeli. I kvůli onkologické diagnóze mé maminky nebo při debatě o mém působení v armádě, zda si uvědomuji důsledky svého rozhodnutí. Také se probíralo, jaké si kdo přeje rozloučení. Ve chvílích větší pohody pak nemusí být toto téma bolavou debatou. Takže pro mě není SMRT něco, kolem čeho se chodí po špičkách. Mám v sobě heslo své maminky a řídím se jím: „Pokud MŮŽEŠ PRO NĚKOHO NĚCO UDĚLAT, TAK JEŠTĚ ZA JEHO ŽITOTA! Pak už je POZDĚ CHODIT PLAKAT NA JEHO HROB.“
Metastatické onemocnění a paliativní léčba mi pomohly k poznání, že „VĚDOMÍ KONEČNOSTI tohoto ŽIVOTA PŘINÁŠÍ větší POKORU K ŽITÍ“.
Jako psycholožka pomáhám druhým. S přibývající délkou své praxe si však dělám více času na sebe a dovoluji si ten komfort, že uplatňuji to, co doporučuji druhým. A dospěla jsem k důležitosti našeho dýchání. Že pravidelné dýchací cviky pomáhají ke zklidnění mysli, snížení stresu, dosažení vnitřního klidu a míru. Měly by tedy pomoci i ke klidnějšímu odchodu. Napadá mě příměr z jedné vinetuovky, kdy si indiánský náčelník jde sednout do ústraní, protože nadešel jeho čas. A odchází smířen do věčných lovišť. Klidný, důstojný, vědomý odchod. Ne navztekaný, zlostný postoj k možnému příchodu smrti, protože dotyčný LPÍ na světských věcech a požitcích, které nedokáže opustit.
Ani smrtí nekončí náš vztah k milované osobě. Líbí se mi chápání její smrti (často používáme slovo „odchod“, aby to tak nebolelo), jak ji vnímá někdo blízký: „DOTYČNÉHO MÁM VE SVÉM SRDCI. Jen se NYNÍ NEUVIDÍME!“
Zůstáváme v srdcích ostatních. Přiznat si strach ze smrti je první krok k tomu, abychom se tohoto strachu mohli zbavit. A když žijeme smysluplný život a naplníme tady svoje poslání, bude odcházení tím snazší. „Jak člověk žije, tak také odchází.“
Proto bych vás ráda pozvala na akci Aliance žen s rakovinou prsu, jež v rámci projektu My time Our time pořádá ve dnech 10.–12. května webináře k tomuto tématu, který do života patří. Jen se o něm teď moc nemluví. Přitom i v Babičce o něm Božena Němcová před dvěma sty lety moc hezky píše.
pozvání na pondělí:
Webinář – Komunikace lékař a pacient
https://www.facebook.com/events/847967459400640/?ref=newsfeed
pozvání na úterý:
Webinář – Co pomáhá žít dál i s nevyléčitelnou onkologickou diagnózou
https://www.facebook.com/events/940884950079681/?ref=newsfeed
pozvání na středu:
Webinář – Věci poslední
https://www.facebook.com/events/1794973897341481/?ref=newsfeed
Foto: Pixabay
