Snaží se odstraňovat bariéry, které nevidomým zbytečně komplikují život

Karel Giebisch je mladý muž z Olomouce (31 let), který je velice šikovný a znalý věcí spojených s technickými vymoženostmi a informatikou. Už šest let se živí jako masér. V roce 2020 zvítězil v soutěži Moneta Živnostník roku Olomouckého kraje a Živnostník roku–Srdcař Olomouckého kraje. Ocenění získal i od hejtmana. Ještě před první otázkou je třeba dodat, že Karel Giebisch je nevidomý.

Jako nevidomý jste se už narodil, nebo jste o zrak přišel až později?

Narodil jsem se o tři měsíce dříve, než měla mamka termín. Takže jsem pobýval týdny v inkubátoru. A v něm jsem přišel i o zrak. Jak se to stalo, dneska už nikdo nezjistí. Něco v tom přístroji způsobilo, že se mi spálila sítnice. Zatímco levé oko je úplně bez světlocitu, na pravém mi minimální světlocit zůstal, takže rozeznám den a noc. Ale třeba obraz a tvar budovy či osoby už ne. 

Jak jste se vyrovnával s handicapem v dětství, což bývají léta bezstarostných her?

Pocházím z vesnice, mám dva sourozence a byl jsem vychováván tak, že jsem ten svůj handicap ani moc nevnímal a prožil jsem dětství jako normální kluk. Dokonce jsem hrával i fotbal, kluci mě postavili do branky a já jsem chytal jejich střely, někdy jsem samozřejmě nějaký gól pustil. Na dvorku u babičky jsem dokonce jezdil i na kole, dobře jsem ten prostor znal, ani si nepamatuju, že bych měl nějaký horší pád nebo karambol. Právě brácha, ale i bratranci a další kamarádi mi pomáhali, abych si dětství užíval jako oni. Brali mě s sebou na různé výlety či akce a zapojovali mě mezi ostatní děti. Trochu odstrčený jsem se cítil, když brácha či bratranci hráli PlayStation, tam mi zrak hodně chyběl. I tak jsem se jim snažil radit, ale většinou samozřejmě špatně. Velkým zážitkem pro mě bylo sledování filmů. Přemlouval jsem kluky, ať si půjčíme horory. Oni mi částečně vykládali, co se právě na obrazovce odehrává, ale když to bylo hodně strašidelné, tak se báli. A to mi pak říkali, že se mi to mluví, když ty hrůzy nevidím a nemám z toho pak noční můry. Tu hrůzu, kterou oni na obrazovce nebo filmovém plátně viděli, jsem si já mohl jenom domýšlet. Což mnohdy mělo své výhody, neměl jsem se čeho bát, protože to, co se v hororech dělo, bylo jen v mých představách. Na druhou stranu věřím, že má fantazie pracovala na plné obrátky a jsem přesvědčen, že některé scény jsem si vybavoval v horších barvách, než tomu bylo ve skutečnosti. Takzvaně normální filmy mi hlasovým doprovodem tehdy pomáhala pochopit i babička. Ale když se díval děda na hokej, tak to bylo horší. Hokej jsem nikdy neviděl, bylo pro mě těžké pochopit řev na stadionu, do toho rychlé informace od komentátorů a pak výkřik gól, když někdo dostal puk do branky. 

Nástup do první třídy bývá velkým zlomem snad pro každého školáka…

Základní školu jsem navštěvoval v Litovli, byla to škola pro zrakově postižené. V současnosti už sídlí v Olomouci. Takže jsem se tam učil i Braillovo písmo a získal také spoustu užitečných znalostí a dovedností a naučil jsem se využívat pomůcky, které nevidomým pomáhají. Na střední škole to už bylo trochu horší. Nakonec jsem se rozhodl pro gymnázium, ale spolužáci mě nedokázali přijmout mezi sebe. Probíhalo to tak, že si mě nikdo nevšímal, neměli jsme ani žádné společné zájmy a koníčky. Tak jsem přešel na Střední školu pro zrakově postižené do Brna, kde jsem odmaturoval.

Byl masérský kurz, který jste absolvoval a zahájil tím vaše pracovní uplatnění, první volbou, nebo jste uvažoval, že se budete živit jinak?

Já jsem vůbec nepředpokládal, že by ze mě měl být masér. Vyplynulo to nakonec z jiných aktivit, které jsem dělal. Samozřejmě jsem už v době studií zvažoval, co bych mohl i se svým handicapem dělat a co by mě živilo. Nejprve to vypadalo, že bych se mohl věnovat počítačům, mobilním aplikacím a obecně informatice. Ty věci mě bavily a přibývalo lidí, kteří chtěli v těchto věcech poradit. Tak jsem se dostal i do firmy, která se zabývala prodejem kompenzačních pomůcek.  

Abych programoval a vyvíjel mobilní aplikace nebo nástroje pro PC, na to jsem neměl buňky. V IT hraje velkou roli znalost matematiky, tento předmět mi na škole nikdy obzvlášť nešel. IT a technologie mě nicméně bavily, spokojil jsem se však pouze s tím věnovat se těmto záležitostem na bázi technické podpory, lektorování, testování přístupnosti pro odečítače obrazovek. Nikdy ne jako vývojář nových aplikací. Všeobecně se ví, že počítače nebo mobilní telefony pro zrakově znevýhodněné nepatří do levného kraje. To díky specializovaným programům známým jako odečítače obrazovek. V dobách mé praxe, kdy bylo hlavním úkolem řešit problémy uživatelů s PC a mobilními telefony a zároveň učit s odečítačem obrazovky nové zájemce a klienty, jsem nicméně zjistil, že můžete mít sebedražší zařízení, ale v některých situacích vám to bude k ničemu. Odečítače obrazovek totiž nejsou všemocné a může se stát, že narazíte na aplikaci nebo internetovou stránku, kde si odečítač ani neškrtne, protože vývojáři nepočítají s funkcí odečítače obrazovky. Rozhraní může být uspořádáno chaoticky nebo obsahovat velké množství grafických prvků, s nimiž si odečítač nedokáže poradit. Tyto zkušenosti mě přesvědčily, že je nutné s tím něco dělat. Kontaktovat firmy, vývojáře aplikací a internetových stránek, upozorňovat je na tuto skutečnost a konzultovat s nimi, jak vytvářené nástroje uzpůsobit i pro zrakově znevýhodněné uživatele výpočetní techniky. Než jsem se do těchto aktivit pustil, bylo nutné zjistit, jak lidé bez znevýhodnění vnímají lidi s handicapem. Vymyslet aktivitu, kdy bych byl v přímém kontaktu s lidmi a dokázal si udělat nějakou ucelenou představu, od které by se dalo odpíchnout. Nenapadlo mě nic menšího než si udělat masérský kurz. Ne však v organizaci pro zrakově znevýhodněné, to by nesplnilo účel. Zvolil jsem tedy firmu, kde v tehdejších dobách měli minimální zkušenosti se studenty se zrakovým postižením. Už od začátku kurzu to bylo zajímavé. Dostal jsem pokyny a popis, jak postupovat při masážích, přinesli mi jej napsaný na papíře. Což mi jako nevidomému bylo k ničemu. Ale zase jsem zjistil, že už tady byla bariéra, přes kterou se bylo třeba dostat. Takže mi ty materiály dodali v digitalizované podobě a já jsem mohl využít odečítač z obrazovky. A bylo pro mě velmi přínosné sledovat, jak se účastníci kurzu se mnou postupně sžívali a časem se chovali tak, jako bych žádný zrakový handicap neměl. Když jsem masérský kurz absolvoval, postupně jsem odhaloval další velké díry v propojení osob zdravých a těch, které mají nějaký handicap. Nemohl jsem třeba napsat účtenku, nebyl ozvučený platební terminál, který by mi umožnil přijímat platby bezhotovostně. A tak jsem postupně začal oslovovat firmy a společnosti a nabízet jim řešení, jak ty věci dostat do praxe. Díky tomu, že jsem to vše prožíval na sobě, jsem také začal hledat cesty, jak tyto informace firmám předávat i s konkrétními návrhy na zpřístupnění již funkčních aplikací. Člověk, který vidí, si totiž často ani neuvědomí, že ten, kdo se na zrak spolehnout nemůže, si bez moderních technologií nepřečte text na papíru, že mu je k ničemu nějaký instruktážní obrázek. Svým působením jsem se snažil přimět zdravé lidi, aby přemýšleli o tom, jak odstraňovat zbytečné překážky v používání nástrojů a služeb, a také aby si uvědomili, že lidé s handicapem jsou součástí společnosti.

Vaše úsilí v už zmíněné oblasti odstraňování bariér mezi zdravými a handicapovanými ocenila i porota soutěže Moneta Živnostník roku Olomouckého kraje 2020 a Živnostník roku–Srdcař Olomouckého kraje. V obou soutěžích jste zvítězil. Můžete upřesnit, který váš projekt porotu zaujal?

Jak už jsem zmínil, díky masážím jsem odhalil „díru“ v technologiích a přišel jsem na to, že bez přístupnosti základních nástrojů a aplikací není pro nevidomého prakticky možné podnikat. Takže jsem vymyslel a představil řešení, jaké technologie bych mohl používat, abych se obešel bez asistentky či sekretářky. Porota tak ocenila to, že jako nevidomý podnikatel jsem schopný odbavovat a přijímat platby kartou, využívat online rezervační a objednávkový systém a také třeba připravit grafickou podobu dárkových poukazů pro klienty.

Doslechl jsem se, že připravujete i projekt pro Komerční banku. Mohl byste stručně vysvětlit, oč jde?

Tento projekt se ještě vyvíjí. Stručně se dá říci, že Komerční banka připravuje nové mobilní bankovnictví, které bude spuštěno za určitou dobu. Její pracovníci mě oslovili s návrhem, abych s nimi průběžně testoval, zda je jejich projekt přístupný i pro osoby se zrakovým postižením. Testuji tak rozhraní, které vyvíjejí, a dávám jim zpětnou vazbu. Cílem je, aby nové mobilní bankovnictví bylo přístupné pro lidi se zrakovým postižením.

Vraťme se ještě k činnosti, která vás živí. Tou jsou masáže. Našel jsem v jednom rozhovoru informaci, že denně uděláte masáž maximálně čtyřem až pěti klientům. A také zmínku, že žen je mezi vašimi klienty více než mužů…

Ten počet je dán tím, že jde o náročnou práci a musím být při masáži maximálně soustředěný. A navíc se dá s nadsázkou říct, že každá masáž je tak trochu risk. Jako masér nevím, jak klient na tu první zareaguje, jak se po ní bude cítit. Samozřejmě že svou práci ovládám a nedělám nic, co by klientovi mohlo uškodit, ale každý organismus reaguje jinak. Někdy přijde na masáž člověk, který má zatuhlé svaly, a já mám obavu, že mu nemůžu okamžitě pomoct. Často se však stává, že se takový člověk objedná na další masáž, a při ní mě pochválí, že už ta první mu hodně ulevila. Masírování je navíc krásné v tom, že můžete klientovi ulevit nejen po fyzické, ale i po psychické stránce. Každá masáž s klientem je zážitek. Někteří lidé si při ní rádi povídají, další meditují, někdy se přijdou zbavit nejen únavy či bolesti, ale i různých psychických bloků, potřebují se vypovídat. Ženy mezi mými klienty převažují. Proč? Možná tam hraje roli i to, že se před nevidomým masérem tolik nestydí. Ženy se také častěji než chlapi zajímají o to, jak se vypořádávám se svým handicapem, dokonce mi jedna paní nabídla pomoc, pokud bych třeba potřeboval nakoupit. Takové nabídky si moc vážím, ale odmítl jsem. Od ní to byl velmi vstřícný a ušlechtilý krok, ale nechci zneužívat její laskavosti. Obecně, a to platí pro ženy i pro muže, se lidé při masáži více otevřou a občas mi řeknou věci, se kterými se dosud nikomu nesvěřili. U masáží je krásné, že se potkáte s mnoha zajímavými lidmi a máte možnost si popovídat i s osobami, které zastávají vysoké posty v různých společnostech, případně můžete narazit na věštce, astrology, čarodějky… Některá setkání jsou i pro mě velice inspirativní, člověk se ledacos dozví, a když máte štěstí, můžete i během masáže uzavřít hodnotnou spolupráci, která pomáhá odstraňovat bariéry a začleňovat lidi se zrakovým znevýhodněním do standardní společnosti.

Nevidomých se často ptají, jestli je horší, když člověk nevidí od narození, nebo když o zrak přijde až později. Co byste odpověděl vy?

Vycházím z vlastní zkušenosti. O zrak jsem přišel v prvních měsících po narození, beru to jako standardní součást svého života. Těžší to má podle mě člověk, který přestane vidět později. Může porovnávat, o co je kvůli ztrátě zraku ošizen. Také ví, že kdyby viděl, byl by jeho život jednodušší a v něčem určitě i bohatší. Ale záleží na nastavení každého člověka, který se s takovým handicapem musí vypořádat. Kdo je silný a dokáže brát život i po ztrátě zraku s nadhledem a optimismem, určitě dokáže bojovat a užívat si každého dne. Že je k tomu potřeba hodně duševní síly a také podpora nejbližších, o tom snad nikdo nemůže pochybovat.

Už jsem zpovídal několik nevidomých či slabozrakých osob. A často jsem zaslechl postesk, že se u nás neumíme k lidem s tímto handicapem chovat a nedokážeme jim pomoci. Buď proto, že nechceme, nebo to neumíme. Není patrný v posledních letech aspoň mírný náznak zlepšení?

Mám pocit, že v Česku v tomto ohledu skutečně za vyspělými zeměmi zaostáváme. V zahraničí se lidé k lidem se zrakovým postižením chovají otevřeněji, jsou i ochotnější. U nás kromě toho, že tu je pro nevidomé řada různých bariér, o kterých jsme už mluvili, lidé při setkání s nevidomým často nevědí, jak se mají chovat. Nevědí, jak podat ruku, jak mě mají oslovit, jsou rozpačití. Když to uvedu na příkladu: nastoupím do autobusu a uslyším: Pane tam máte místo, můžete si sednout. Ale já to místo nevidím, takže potřebuju, aby mě k němu dotyčný dovedl a nasměroval mě, abych si mohl sednout. Samostatnou kapitolou je cestování po eskalátorech v pražském metru. To jsou někteří spěchající schopni vás na eskalátor povalit, i když v ruce držíte vodicí hůl. Dalším příkladem může být návštěva banky, lékaře či úřadu. Pokud jsem s doprovodem, tak dotyčný pracovník neoslovuje mě, ale jedná s tím, kdo mě doprovází. Já sice nevidím, ale slyším a rád bych se domlouval sám. Na tyto situace jsem už našel svou metodu. Když mě někdo doprovodí na úřad, tak se nechám dovést k budově a pak se už snažím ty věci vyřizovat sám. A ti lidé, kteří na úřadech a jinde se mnou jednají, se časem naučí komunikovat s nevidomým. V tomto ohledu jsou velkou školou i masáže, někteří klienti jsou sice zpočátku rozpačití, ale pak si povídáme a oni zjistí, že sice nevidím, ale jsem úplně normální člověk a pak to své chování k nevidomému přenesou na své pracoviště, do své rodiny. I když mě to ze začátku nenapadlo, po šesti letech masérské praxe už vím, že stačí masáž. Masáž, díky které lidi pochopí, že zrakový handicap není problém. A i to málo zlepší všeobecnou komunikaci a odstraňování bariér. Postupem času se mi podařilo vypozorovat, že generace čtyřicátníků a mladších už vnímá problémy nevidomých přece jen mnohem lépe než jejich rodiče a prarodiče. 

Slabší chvilka občas přijde na každého, ať už je zdravý, nebo to štěstí nemá. Jaký recept na její zahnání máte vy?

Tady asi neřeknu nic nového. Někdy si pustím audioknihu, mám rád fantazy a sci-fi. Rád poslouchám knihy, které nereflektují náš svět, ale jsou trochu nadpřirozené. To mi pomáhá oprostit se od všedních starostí. Jindy si pustím muziku, která mě také dokáže uklidnit a dostat do pohody. Když jsem byl mladší, miloval jsem vědomostní kvízy v televizi. Rád trávím čas na čerstvém vzduchu, cestuji. Tím si též čistím hlavu od neduhů a nabírám nové síly.

Je vám jedenatřicet, jste úspěšný nejen jako masér, ale uplatnění byste určitě našel i v oblasti IT. Prozradíte, jaké máte plány a třeba i to, jestli máte tajný sen, který byste si chtěl splnit?

(V telefonu je slyšet hlasité pousmání Karla Giebische) Ta otázka ohledně snu, který bych si rád splnil, se objevila snad ve všech rozhovorech, které se mnou novináři dělali. O nesplněných snech bych nemluvil, já se snažím žít tak, abych svůj život naplňoval. Hodně mě baví cestování a poznávání nových zemí. Zrakový handicap mě sice částečně omezuje, ale cestuju opravdu rád. A vidíte, zase jsme u toho, že pro nevidomé u nás zatím, aspoň jsem o ní neslyšel, není ani jedna cestovka, která by zajišťovala zájezdy s asistencí a průvodcovskými službami pro zrakově postižené. Nicméně v hlavě už dlouho nosím jeden velký projekt, který by mohl zrakově postiženým pomoci v mnoha směrech. Nechám ho však zahalený tajemstvím. Pokud to klapne, rád vám jej časem přiblížím. Prozradím pouze, že se netýká jen cestování, ale všeobecně zlepšení životních podmínek pro všechny zrakově znevýhodněné. Začneme v Česku, ale pokud se zde nápad uchytí, netvrdím, že s ním budu expandovat i do zahraničí. Mým velkým plánem do budoucnosti, v podstatě takovým velkým snem, je sjednocení obou táborů – znevýhodněných lidí a těch zdravých. A aby ubylo bariér co nejvíce a zrakový, ale i jakýkoli jiný handicap nepředstavoval problém. Jak v životě, tak v pracovním uplatnění. Věřím, že se to podaří.

Foto: archiv Karla Giebische

Břetislav Lapisz

Břetislav Lapisz

Rodák z Českého Těšína prožil dětství v nedalekém Havířově, od konce studií v roce 1990 bydlí v Ostravě. Absolvent učitelství Pedagogické fakulty Ostrava (obor čeština – dějepis) se zajímá o novodobou historii, jeho největším koníčkem je sledování sportovních přenosů (od fotbalu přes hokej, stolní tenis až po šipky). Rád cestuje, jeho nejoblíbenější destinací je Slovensko. A v poslední době zahradničí (s poměrně mizernými výsledky). Je ženatý a má dvě dospělé děti. Roztroušená skleróza jej „provází“ od roku 1998.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!