Sochařka a malířka se s roztroušenou sklerózou vyrovnává s nadhledem

Zuzana Klára Čížková je autorkou titulního obrázku na letošní výstavě Cesta za duhou, která prezentuje veřejnosti tvorbu lidí s roztroušenou sklerózou. Na dvacátém ročníku této výstavy budou k vidění nejen díla těch, kdo se pohybují v profesionální branži, ale i pacientů, kteří malují a tvoří jen tak z radosti.

„Této výstavy se účastním poprvé. Dříve jsem si říkala, že je třeba dát přednost těm, kteří nemají tolik možností své dílo vystavovat. Platí totiž, že žádné výstavní prostory nejsou nafukovací a tvůrčí práce je v boji s roztroušenou sklerózou velmi prospěšná. A to nejen po psychické stránce, je účinná také jako fyziorehabilitace, člověk si při malování a kreslení procvičuje motoriku,“ vysvětluje bývalá kamenosochařka, nyní sochařka a malířka, která za svou tvorbu už získala řadu i mezinárodních ocenění a v roce 2005 například reprezentovala Českou republiku na 116. ročníku SALON DES INDÉPENDANTS v Paříži.

Jste nejen absolventkou Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, ale i Střední průmyslové školy kamenické a sochařské v Hořicích v Podkrkonoší, obor kamenosochařství. Teď se možná ptám jako moc velký laik. Ale zkusím to. Kdy jste začala vnímat, že máte sklony k sochařství a malbě, a dá se říct, co vás „chytlo“ jako první? Bylo to malování, nebo sochařství?

Musím se pochlubit, že můj dědeček byl velmi šikovný restaurátor. Mezi jeho restaurátorské práce patří například zámek Kačina nebo Obecní dům v Praze, kde dělal ty nádherné malby, které svým plastickým dojmem měly nahrazovat štuky. V dětství jsem dělala sošky a různé postavičky z jílu, později začala chodit na keramiku (ze které mě tehdy vyhodili pro neposlušnost) a na výtvarku v ZUŠ. Tam už byl naštěstí pan učitel, akademický malíř Jiří Hanžlík, trochu ostřílenější a nějaké to zlobení moc neřešil.

Zaujalo mě to zaměření na kamenosochařství. To musí být pro ženu docela náročný obor. Myslím nejen umělecky, ale také fyzicky…

Střední průmyslová škola kamenosochařská byla internátní škola. Vedoucím vychovatelem byl Ivan Horáček, vicemistr Evropy v kulturistice ve veteránské kategorii. Díky němu jsme měli přímo na internátu parádně vybavenou posilovnu i odborný dohled trenéra. Já chodila do posilovny už na konci základní školy, protože jsem vypadala starší, a tak mě tam paní u recepce pustily. Posilování mě moc bavilo. Vždy jsem se strašně vztekala a vnímala to jako obrovskou křivdu, když jsem zjistila, že ještě nedávno se na můj obor nebraly dívky a v době mých studií upřednostňovali chlapce. Až v té úplné dospělosti, kolem 30 let, jsem začala lehce chápat, že je to pro dívky a ženy naprosto nevhodný obor. Bez ohledu na to, zda budete dělat monumentální sochy obřích rozměrů, nebo malinké komorní plastiky, které člověk odnese v rukou. I ten malý šutr má vysokou měrnou hustotu, a tak prostě „něco váží“ a u holek to v průběhu času může natropit mnoho problémů, aniž by si toho včas všimly. Samotné nekonečné dýchání prachu je také velká zátěž pro případné budoucí maminky a bohužel se v galeriích setkávám i s mladými výtvarníky, které výrazně zdravotně limituje silikóza plic ve třiceti letech.

Absolvovala jste stáže v Paříži, v italské Carraře i v Basileji. A to v prestižních ateliérech. Dá se říct, co jste si z těch stáží odnesla a která z nich vás ovlivnila či obohatila nejvíce?

Všechny tyto stáže byly super. Po osobní rovině mě nejvíce „bavily“ stáže u kamenosochaře a restaurátora Josefa Stehlíka a sochaře Ludwiga Stockera. Za nimi jsem se pak ráda vracela, už jako návštěva. Přibližně od roku 2010 se hodně věnuji větším kovovým sochám, na něž jsem se vrhla po pracovní stáži u Vladimíra Škody ve Francii. U tohoto světově známého akademického sochaře (bohužel v Česku málo známého), který realizuje kovové sochy různých velikostí do exteriéru ve veřejném prostoru, ale i menší pro galerie, jsem nejen „přičichla“ ke kovu, ale také zjistila mnoho důležitých informací ze zákulisí „uměleckého byznysu“.

V roce 2005 jste reprezentovala Českou republiku na 116. ročníku SALON DES INDÉPENDANTS v Paříži, a to na základě výzvy Francie novým členským zemím Evropské unie, aby každá z nich vybrala mladého výtvarníka do 30 let, který svou zemi na výstavě prezentoval. To musí být pro mladého umělce hodně prestižní, že byl vybrán právě on… 

Tenkrát to byla soutěž, do níž Česká republika vybírala jednoho výtvarníka do 30 let, který do Paříže vyrazí. Každý reprezentant země mohl přivézt na tento salon jednu věc, já tam tenkrát táhla autobusem v krosně na zádech sochu Řváč Rváč, která vážila přes dvacet kilogramů. Další roky už jsem byla zvaná přímo z Francie, abych se zúčastnila prestižních a zajímavých výstav. Také proto, že mé sochy i obrazy byly tenkrát expresivního charakteru, a to se jim líbilo.

Získala jste i další prestižní ocenění, kterého z nich si ceníte nejvíc?

Nejvíc si považuji, že jsem dostala cenu současného umění Praha–Londýn, Winton Train – Inspirace dobrem. Ocenění jsem získala za reliéfní dílo s nápisem MILUJI prstovou abecedou. V té době jsem váhala, zda je to dobrý motiv, zda se věnovat znakovému jazyku a prstové abecedě, a toto ocenění mě přesvědčilo. Dodalo mi to elán makat tímto směrem dále.

Svými pracemi v oblasti sochařství, malby, litografie a kresby jste zastoupena v soukromých sbírkách v Česku i v zahraničí. Můžete dát pár tipů, kde se lidé, ať už ve výstavních síních, či ve veřejném prostoru mohou s vašimi obrazy či sochami setkat?

Na procházkách se lidé mohu podívat například na Milenku Rudolfa II. před vstupem do brandýského zámku (Brandýs nad Labem), v Praze 9-Starém Proseku u kostela sv. Václava na tři Madony ručně sekané do různých druhů kamenů, v Praze 5 v Holečkově ulici na reliéfní nápis znakovým jazykem, který je na zdi lemující školu pro sluchově postižené děti a mládež, jež se mnou nápis vymýšlely. V Poděbradech na pomník Ludvíka Kuby v sadech Ludvíka Kuby (u řeky u centra města) a hned vedle u kostela je moje socha Anežky. Dále ve Spáleném Poříčí u Nepomuku, v Hořicích v Podkrkonoší, v Těrlickém Hradišti v sochařském parku Pod Babí horou atd.

Připravujete také knížku pro děti s názvem Svinka řádí, psanou fontem písma vhodným pro dyslektiky a dysgrafiky. Můžete ji blíže představit? A třeba i to, proč se pohádka odehrává v okolí dobřichovického zámku a právě ve světě broučků a korýšů svinek? A co vás přimělo, že jste při jejím tvoření myslela i na děti s dyslexií či dysgrafií?

Když jsem se stala matkou, začala jsem čas od času malovat obrázky pro děti s motivem toho, na co jsem denně koukala. Tedy dobřichovický zámek, jeho nádherné okolí a naše kouzelná zahrada, kterou postupně zdobím netradičně pojatými skalkami a jinými „užitými dekoracemi“. Například prorezlé klepadlo na koberce jsem natřela fialovou barvou, nechala na něj zavěsit staré a mnou nabarvené kolo a nechala po tom popínat hroznové víno, nyní už se mi tam popínají i okurky. Z našeho starého okapu na vyhození jsem s pomocí přítele udělala stožár, uprostřed kterého jsem natáhla další popínavou květinu, a nyní už z tohoto okapu „tečou“ větve a občas květy. Po kole opřeném pod jabloní se minulé roky plazily do výšky dýně hokaida a okurky, ze starého záchodu jsem udělala fialovo-bílý originální květináč na skalničky, dříve jsem v něm měla každý rok rajče. A tak vznikaly příběhy pro děti jeden po druhém, a aniž bych vymýšlela nějaký konkrétní, začala nevědomky vznikat pohádka. Nakonec jsem se pro samotnou pohádku rozhodla, protože můj syn už byl ve věku, kdy se učil z různých knížek slovíčka a věty. Ale netroufla jsem si sama napsat text a upřímně, ani bych nenašla tolik času. Poprosila jsem tedy paní Janu Laňkovou, která je manželkou mého křtícího otce a jáhna v římskokatolické církvi v kostele na Karlově Jiřího Ignáce Laňky, a začaly jsme psát příběhy, které jsme postupně předělávaly podle komentářů odborníků v oboru dětské psychologie. Já neustále předělávala ilustrace, některé vyhazovala, jiné dělala zcela nové. Bylo to mnohem víc práce, než jsem si původně představovala. Nakonec jsem náhodou potkala spřízněného nakladatele z nakladatelství Kořeny, který má také roztroušenou sklerózu, a v názorech jsme si velice rozuměli, přestože jsem každý tak trochu z jiné planety a občas se i konfrontujeme. Protože mým záměrem bylo dostat knížku mezi děti, jak prozrazuje její titul a námět, nabídl mi jako bonus nově zakoupené písmo pro dyslektiky a dysgrafiky, protože knih s tímto speciálním fontem u nás mnoho není. Doma máme celou místnost jako knihovnu, ale v době, kdy jsem učila, mě velmi mrzelo, že děti už z knih příliš nečtou a to moje se ke knížkám zatím také příliš nemá.

V úvodu jsme nepřímo naznačili, že máte roztroušenou sklerózu. Jak dlouho už s tímto nevyzpytatelným neurologickým onemocněním žijete a jak se s ním vyrovnáváte?

Diagnostikovaná jsem byla někdy kolem roku 2017. V té době jsem byla několik měsíců s dvoulitrovým pytlem na moč u pasu a s vývodem, špatně jsem chodila, měla jsem závratě a obecně jsem nebyla schopná se sama o sebe postarat. V pražské nemocnici mě i v tomto stavu opakovaně vyhazovali s komentáři, že mám jen něco zablokovaného v páteři, ale žádné vyšetření neudělali a později dokonce tvrdili, že jsou moje problémy psychického rázu. A to i přesto, že mě obvodní lékařka do této nemocnice opakovaně posílala s žádankou na vyšetření pro podezření na demyelinizační onemocnění. Když mi sama po velmi dlouhé době zařídila MR mozku, ukázalo se, že RS už musím mít velmi dlouho a už pobyty v nemocnici téměř 15 let před touto těžkou atakou byly atakami roztroušené sklerózy. Tehdy jsem vždy na týden až dva přestala cítit nohy, ale pak se stav sám upravil. V nemocnici mi vždy udělali pouze lumbální punkci na zjištění neuroboreliózy, protože jsem se s touto nemocí léčila od dětství. Takže podtrženo sečteno: mnoho, opravdu mnoho let jsem s RS dělala fyzicky náročnou práci i 16 hodin denně, zejména na mezinárodních kamenosochařských sympoziích, a byla i ve velkém stresu, protože být OSVČ jako sochařka, která realizovala hlavně zakázky, je v této zemi opravdu těžké. Část mého příběhu ve formě dokumentárního filmu od Hany Pinkavové si čtenáři mohou pustit na iVysílání ČT v dokumentu „Ještě hořím?“ pod názvem Zuzana Čížková – kamenosochařka a malířka.

Snažím se mít pravidelně „rozumný pohyb”. Nehnat se za vším za každou cenu. Mnohem, ale opravdu mnohem více si vážím svého času a energie, a tak už se nevrhám bezhlavě do každého projektu nebo na společenské akce, kde bych třeba mohla přijít i k zajímavým kontaktům. Oželím je. Doplňuji pravidelně vitamin D3 a aspoň trochu se snažím o zdravý jídelníček. Profesně mě sice později hodila RS úplně někam jinam, ale to laická veřejnost asi těžko pochopí. A přímo ve dnech diagnózy? To mi moje dvě ošetřující lékařky napsaly takové léky, že jsem se „vznášela“ nad dobřichovickým zámkem a nakreslila pěkné kresby, které se později prodaly za ještě hezčí peníze. A to se stává málokdy, že by se mi moje věci líbily. 😊

Můžete čtenářům prozradit, jestli máte nějaké koníčky? 

Ptát se mě na koníčky, to je trochu úsměvná otázka. Snad jen vedle mé rodiny, s níž nejraději trávím čas, a vedle mé profese, která mě živí, mě baví vytvářet na naší zahradě různé zajímavé prvky, až bizarní zákoutí a skalky. Některé příklady jsem zmínila v odstavci o knížce, kterou teď dokončujeme. Ale příliš mnoho času a energie mi na to nezbývá, snažím se mého potomka vést k pohybu, a tak jej odpoledne pravidelně vozím na různé pohybové kroužky. Já sama byla neposedné dítě, pohyb jsem potřebovala jako sůl a také jsem jej měla. A tak se totéž v rámci svých pohybových možností snažím dopřát i své malé ratolesti, už od dvou let jsem ji vozila na pohybové aktivity a stále v tom pokračuji.

Foto: archiv Zuzany Kláry Čížkové

Břetislav Lapisz

Břetislav Lapisz

Rodák z Českého Těšína prožil dětství v nedalekém Havířově, od konce studií v roce 1990 bydlí v Ostravě. Absolvent učitelství Pedagogické fakulty Ostrava (obor čeština – dějepis) se zajímá o novodobou historii, jeho největším koníčkem je sledování sportovních přenosů (od fotbalu přes hokej, stolní tenis až po šipky). Rád cestuje, jeho nejoblíbenější destinací je Slovensko. A v poslední době zahradničí (s poměrně mizernými výsledky). Je ženatý a má dvě dospělé děti. Roztroušená skleróza jej „provází“ od roku 1998.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!