Pózor! Hezky na značky, paty k sobě, špičky od sebe – i takto, přeneseně vzato, jako baletky a baleťáci se občas stavíme do latě, čelem k zrcadlové stěně, kde se vidíme celí, ale to důležité nám nezřídka uniká. Je to klišé, ale je to tak: jsme příliš orientovaní na výkon, žijeme hektickým způsobem a nevěnujeme dostatečnou pozornost svým tělům. Paradoxně jsem nedávno narazila na video na Instagramu, kde jedna influencerka doporučovala „cvičení pro ty, kteří nemají čas“; v reálu to vypadalo tak, že v deseti vteřinách v jedné pozici skloubila dohromady jógu, kardio a fitness. Podle mě dost děsivý příklad nezdravé stránky dnešní společnosti. Ať už ji nazveme kapitalismem, patriarchátem nebo dalším přízviskem, které se nám špatně poslouchá, ale o to víc nás pak straší v noci ve snech a přes den náhlými návaly vzteku při další z mnoha nejapných poznámek toho nemožného „boomerského“ politika či oplzlého dělníka, když přecházíme letní rozkopanou silnici po improvizovaném přechodu.
Ale nemusíme to všechno vydržet; máme právo se ozvat – a v některých případech i povinnost, pokud se to týká někoho druhého či nás samých ve chvíli, kdy nám záleží na našem svědomí a morálním kreditu. Promlouvám teď spíše k ženám? Ano, těch se podle mě bezpráví na každodenní i systémové bázi týká více, ale ze hry rozhodně nejsou ani muži. Shodou okolností nedávno proběhla anketa jednoho média, kde se ptali českých političek a politiků, zda se cítí být feministkami či feministy. Skutečně výtečný počin a šťavnaté odpovědi. Reakce na sebe nenechaly dlouho čekat a já nestačím zírat, skutečně se máme ještě co učit a co dohánět. Pláču nad rozlitým mlékem? Možná. Nedělám si iluze, že zrovna já, můj sloupek či má aktivita v reálném světě něco změní, od toho jsou tu jiní, méně handicapovaní, ale pořád můžu mít názor, který mi nikdo nevezme – a sama před sebou mohu mít čistý štít a svědomí, když se ráno při čištění zubů koukám sama na sebe do zrcadla.
Co víc si přát? Pravda je taková, že už dávno nechci měnit svět, ta divoká studentská léta plná ambicí, snů a velkolepých plánů už mám dávno za sebou. Ale nechci znít jako boomer či osmdesátiletá babička, ač si tak nezřídka připadám. Hodí se však podotknout, že nezahálím zcela: píšu například tento sloupek, věnuji se rodině a přátelům a snažím se žít dobrý život včetně sebevzdělávání a režimu nastaveného jinak než zvnějšku. Což taky nedokáže každý; jsme zvyklí přijímat jako normu, že pracujeme minimálně osm hodin denně prezenčně v kanceláři, a povinnosti a morální kredit nám určuje „vyšší instance“, ať už v podobě zaměstnavatele, státu či režimu a zvyklostí našeho okolí – ale třeba člověk jako já, co pracuje převážně z domu, si musí den organizovat sám a to někdy (často) není taková sranda, jak by se mohlo zdát. Zvládám to však, myslím, měsíc od měsíce lépe – ano, pochválím se, nikdo jiný to za mě neudělá! Paradoxně mi před časem táta vytkl, že mám málo ambicí a tolik na sobě nepracuji; popravdě mě tahle zpětná vazba dost zaskočila, vůbec mě nenapadlo, že by mé jednání mohlo takto působit. A tím se vracím na začátek tohoto textu: Pózor, na značky a hlavně makat. Work hard and be nice to people, jak říká jeden můj oblíbený designerský obraz. Když píšu tato slova, přijde mi jako dobrý nápad vyvěsit si ho nad postel – jako memento našich uspěchaných, křehkých a někdy bezradných dnešních životů.
Foto: Pixabay
