Už mi zase lezou oči z důlků. Je to všude.
Pro handicapované a seniory, pro důchodce a lidi s postižením, pro držitele průkazu ZTP a ZTP/P a lidi nad 65 let. Město bez bariér pro nemocné a důchodce, postaráme se o staré a bezmocné…
Ke všemu sem tam někdo přispěchá se storkou, že moje fyzické trable naprosto chápe, jeho dvaaosmdesátiletá teta má totiž taky trvalé potíže se zády. Následuje významná pauza a pár slov o tom, jak musí být fit, neb se o příbuznou stará. Herda do zad za to, že já to vzhledem k rozpadu těla (a nejspíš i mysli) chápu, mám přece jako postižená odžito a mám vhled.
Ááááááááááá. Tak tohle skoro fyzicky bolí.
Fakt nevím, kdo chytrej přišel na to, že mít nějaký fyzický handicap je totéž jako být starej. Jasně, v určitém věku tělo prokazatelně chátrá, leccos už nejde a nemoci přibejvaj tak nějak exponenciálně. Je fajn s tím počítat, moct si odpočinout, ulevit a nemuset být supervýkonnej až do smrti. Ale pokud zdraví a nějaké dovednosti nemáte kvůli diagnóze odmalička a zráním a lety se to fakt nelepší, jste ve stejné situaci mnohem dřív.
Neporovnávám, konstatuju.
Kecne-li si na sedadlo v busu stařec, cajk, kecnu-li si já, musím mít minimálně rozdrcenou nohu a doprovod statného ošetřovatele. A hlavně se můžu (čti musím) snažit, kdežto dědoušek nebo bábinka ne. Auvajs. Navíc některé starší lidi vysloveně uráží, když jim řeknu, že to, co jim nejde, taky znám. Proč?
A teď důchod. Ten starobní je renta za celoživotní pracovní historii. To se o invalidním opravdu říct nedá, tam schopnosti zajímaj úředníky jen potud, pokud je můžou použít proti vám. Málokdo má sílu vyvracet, že částka za invalidní důchod je místo platu a že je třeba za ni být patřičně vděčnej. Tím pádem invalida nedosáhne na řadu naprosto běžných věcí, nebo má extra podmínky (čti omezení a překážky), protože musí být s těmi zdravými, co „ho platěj“, solidární.
Čili jednou zaplacenej, nafurt zaplacenej. A zkuste si (ze)stárnout a chtít něco jinak. Tůdle nůdle! To buďte radši staří rovnou, tady se prostě končí.
Lidi v důchodovém věku můžou být pyšní na to, co v kariéře dokázali a klidně si půjdou pro důchod z principu. Zato lidem s handicapem se tleská, když důchod a dávky neberou a hrdí nejsou, protože sorry, podle nás nemaj na co. Auvajs. Přesto se pořád najde dost těch, co v televizních soutěžích hlásaj, že jsou invalidní důchodci, jako by to něco vysvětlovalo a znamenalo. Osobně mi to leze na nervy, protože to jen posiluje mantru, že člověk s postižením je někdo, kdo má čas lézt do AZ kvízu a v tý hromadě volnýho času louskat aspoň encyklopedie.
Fascinuje mě, že handicapovaní dospělí jsou ve stejném ranku jako staříci, zřejmě proto, že na autobus běží stejně rychle. Drtí mě společenskej tlak na ulepenou vděčnost, ta pracující zdravá většina nás přece trpí, trochu živí a zatím nerebeluje. Vytáčí mě předpoklad, že jako člověk s postižením potřebuju hlavně uklidit, uvařit a dobře vyvenčit, hlavně si neužívat. Udivuje mě, že nepohyblivá evokuje totéž jako stará a stará totéž jako použitá, nepotřebná a hezky se vyjímající na rodinné fotografii.
Stáří ani handicap nemají být synonymem pro ztrátu uplatnění, důstojnosti a rozhodovacích schopností.
Ale často jsou. Chtěla bych to jinak. Nejsem přítěž, vysloužilec ani plyšák mezi příbuzenstvem.
To by neměli být ani ti starší a staří a důvod k tomu snad uvádět nemusím, ne?
Jenže ve světě handicapu ho po mně pořád někdo chce.
Foto: Pixabay
