Její děti na ni nedají dopustit, i ty ve třídě, kterou učí. Do práce už klidně jezdí na kole nebo na koloběžce, nechala si udělat kérky, za poslední čtyři roky pětkrát měnila šatník a při sportu padá, protože už ví, že ji to nejspíš nezabije. 🙂 Zároveň si prošla extrémy a ztrácela víru, že dcera i syn si z její systematické proměny a hubnutí po operaci žaludku vezmou do života to nejlepší. Helena Korfová shodila zhruba šedesát kilo a poznává, jak zásadní roli v rodinném životě hraje sebevědomí, výběr životního partnera a ano, pořád také jídlo.
Mám pocit, že pořádně žiju až teď, i když je to náročný. Člověk si neumí představit, jak obrovská změna to je, protože když jste tlustá, tak žijete jenom tím. Většinu věcí i míst máte spojených s jídlem. Když vedete děti do hudebky, tak je to i o tom, že vedle je úžasná pekárna nebo řeznictví, kde mají dokonalou šunku. Když někoho vidíte cpát se klobásou, máte pocit, že umřete. Jíte, protože prostě máte velkej hlad nebo protože se nudíte a není vám ve vlastním životě dobře.
Rodičovství jinak?
Máma, táta, dítě, brácha, ségra, babička, děda… Rodina může znamenat hodně lidí, a tím i osudů. Nemocí, postižením nebo jinými okolnostmi se určitě nějak promění. Ale opravdu je takové rodičovství o tolik jiné, než jak ho sami známe? I to zjistíte v novém seriálu na Inspirante.
A to vám nebylo?
Ne.
Proč?
Nevím, jestli to dokážu popsat, ale pocházím z muzikantské rodiny, kde se zrovna nehledělo na zdravý životní styl, pohybu ne tolik, česká strava, navíc máme genetické predispozice přibírat. Moje sestra je jiná, ale já byla poměrně dlouho pod vlivem rodičů a sebevědomí jsem moc nepobrala. Právě i proto, že jsem nikdy nebyla štíhlá, v dětství i na začátku dospělosti jsem měla minimálně o deset, patnáct kilo víc, než je „normál“.
Vážila jste hodně i kvůli nějakému onemocnění?
To si nemyslím, i když v rodině máme problémy se štítnou žlázou. Kolem dvacítky jsem na čas shodila tím, že jsem jezdila na kole a večer tolik nejedla, ale to mi moc dlouho nevydrželo. Ale znáte to, v dětství stačí mít i jenom naducaný tvářičky, a když pak v pubertě někdo něco hloupého plácne, už se to s vámi veze, ač to třeba tou dobou vůbec není pravda.
Zatím neznám nikoho, komu by tyhle poznámky nějak prospěly. Spíš z nich má člověk zbytečně mindráky.
Přesně. Já jsem ani s nadváhou ošklivá určitě nebyla, jenže jsem se asi divně chovala. Seznamovala jsem se na seznamkách, protože mě by přece nikdo nikam nepozval. Sem tam mi sice někdo kejhnul do ucha, že mi to sluší, protože jsou i chlapi, co se jim líbí tlustý ženský, ale jinak se do vás spíš strefujou. Na tlustýho člověka si každý troufne, doma, v práci, všude. Tloušťka je strašný stigma, cizí i vlastní vám dávaj čočku. To aby se člověk bál vystrčit nos.
Počkejte, jako že si k vám třeba venku někdo přisedne a začne mít poznámky k tomu, jak vypadáte?
Jasně, úplně běžně. To pak už fakt jen trnete, když potkáte někoho hezkého (tedy štíhlého), jestli něco bude, nebo ne. Nebo jdete na dovolené a dvojice, co vás míjí, řekne: „Hele, velryba!“
To pak ale velryba ty dva chytráky něčím vtipně uzemní, ne?
To právě ne. Myslím, že je to spíš naopak, je v nás hodně smutku. Podle mě hodně obézní lidi ani nemůžou být psychicky úplně v pořádku, protože je tohle všechno nějak formuje, bojují se sebedůvěrou, vlčím hladem i závislostí na jídle, možná taky necítí dost podpory a lásky, nemají pevnou vůli. Kdo to nezažil, ten nepochopí, podle většiny totiž stačí nežrat. Nestačí. Kromě jiného potřebujete i pohyb, což od určité váhy moc nejde, to zvládnete leda chodit a funět. 🙂 Všechno vás bolí a navrch máte (mylný) dojem, kolik toho děláte.
Může tedy podle vás obézní člověk zhubnout vlastními silami?
Zhubnout teoreticky něco málo jo, ale udržet to a změnit životní styl těžko. Dlouho si myslíte, že když budete chtít, tak těch deset kilo dolů dáte, ale prdlajs.
Ona taky obezita není o deseti kilech.
Není, ale tam někde to začíná. Postupně přibíráte a máte za to, že se nic až tak neděje. Já si to taky dlouho myslela, i když jsem na radu rodičů začala chodit k panu profesorovi Haluzíkovi. To mi bylo tak čtyřiadvacet, při výšce 170 centimetrů jsem měla hodně přes osmdesát kilo. Pan profesor mě vždycky zvážil, udělal mi odběry a řekl, že zatím dobrý, ale že bych s tím měla něco dělat, protože jsem mladá a je to časovaná bomba.
Co vy na to?
Zkoušela jsem hubnout konzervativně, dostala jsem jídelníček, přihlásila se na kurz se STOBem, chvilku vydržela, ale bylo to dokola pár kilo dolů a zase nahoru. Plácala jsem se v tom, ale nebrala jsem to jako průšvih a že bych kvůli tomu trpěla hlady, to ještě ne. 🙂 No a pak jsem se vdala a začala kynout.
Protože vás s manželem pojilo hlavně jídlo?
Protože nás s manželem nepojilo vlastně nic. 🙂 Ale on je neskutečně hodnej a má mě strašně rád. Jsme spolu už osmnáct let, taky je to úžasnej táta a je na něj spoleh, ale to vím až teď. Tehdy jsem si ho vybrala, protože mě chtěl a měl dlouhý vlasy. 🙂 Pro něj jsem vždycky měla „pár kilčo navíc“, klidně mi vozil jídlo, jenže na rozdíl ode mě nepřibíral. Moji váhu fakt vůbec nevnímal, i když teď zpětně to na fotkách vidí. Taky vůbec není akční ani sportovec, nevadí mu sedět doma. Mně jo, a jak jsme byli furt spolu, tak jsem nevěděla, co se sebou, a jedla.
Přitom jste si každý den stoupla před třídu plnou dětí, učíte na prvním stupni. To vám nevadilo?
Vztah s dětmi mě baví, jsem jako jedna z nich a oni mě tak berou. Jsem paradoxně komediant, je to pro mě hodně tvůrčí a hravá, úžasná práce, i když hodně psychicky náročná. Baví mě i ta distančka, aspoň nejsem v takovém hluku. Děti jsou totiž teď hodně nevylítaný, jak nemají kroužky a sport. Covid teď s výukou, pohybem i disciplínou poněkud zamával.
Zeptám se ještě jinak: žáci vaši váhu nijak nekomentovali?
Ne, v mých třídách nikdy, ani sígři a puberťáci, a to je co říct. A to já i tehdy nosila krátké sukně a tílka, nestyděla jsem se a měla zajímavou a moderní image. Po operaci a zhubnutí mě naopak najednou mnohem víc neposlouchali, jak žáci, tak rodiče. Jak mě je míň, klesla mi autorita. 🙂 Na lidi prostě ta hmota nějak působí, vlastně se vás i trochu bojí. Musela jsem si autoritu znovu získat, teď už je to zase v pohodě.
Být včas mámou, co si věří
Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodla svůj život změnit a podstoupit operaci?
Všechno je otázka psychologie a sebedůvěry. Po pětatřicítce jsem měla muže, dvě děti, práci, zpívala jsem ve sboru, měla jsem být na vrcholu sil i možností, ale necítila jsem to tak. Rozhodlo něco jiného.
Děti?
Ano. Nechtěla jsem, aby moje děti měly za maminku monstrum, což občas nějaký jejich kamarád utrousil, a aby se neuměly hýbat jen proto, že já jsem tlustá, aby nezvládaly třeba plavat, lyžovat nebo bruslit, protože ve finále jsem to učila i manžela. 🙂 Nechtěla jsem, aby byly celý život silné a viděly mě jen se trápit, trpět úzkostmi.
Tohle si přiznat chtělo hodně odvahy. Co na to váš muž?
Ten mě podpoří ve všem, pro co se rozhodnu, a houknul na mě snad jen jednou, když už jsem z toho byla krapet hysterická. Život bychom si měli užívat a já snad jen jedla a spala, byla jsem unavená a vzteklá. Nechtěla jsem, aby to tím skončilo. Ale taky jsem hypochondr, hodně se pozoruju a bojím se každého zásahu do těla. Takže chirurgickou možnost jsem dlouho rázně odmítala, i když jsem o ní věděla pár let.
Co všechno obnáší příprava na operaci?
Musíte podstoupit konkrétní vyšetření, včetně pohovoru u psychologa, který mimo jiné zkoumá, jak velké máte sklony k závislostem, abyste to pak nepřežrala a žaludek si znovu nevytáhla. Což se stává ve valné většině případů. Když porušíte režim, tak vám samozřejmě zle je, ale ta touha po jídle může být tak velká, že do sebe leccos nasoukáte za jakoukoliv cenu. Klidně třeba rozmixovanou tatranku. Přitom s tou uříznutou částí žaludku se prý zbavíte i hormonů hladu…
Vážně si pacienti myslí, že to klapne i s přecpáváním nebo obcházením jídelníčku? Vždyť to pak vůbec nedává smysl.
Právě! Ta operace je de facto celá jenom o tom, nakolik zásadně a natrvalo změníte stravovací návyky. Dostanete takovou berličku, obrovskou šanci, ale zbytek je úplně na vás. Proto se jde i k psychologovi. Ten vás zároveň připravuje na několik dalších věcí – že skoro všechno v životě máte spojené s jídlem, že pravděpodobně přijdete o přátele, protože jako tlustá a nesebevědomá se hodíte do krámu, ale když zhubnete, tak to dost lidí nevydejchá. Už se totiž vedle vás necejtí lepší.
Stalo se vám to?
No jasně. Ti správní přátelé ale zůstanou, těm je fuk, v jakém jste těle. A přijdou noví.
Copak nemají kecalové radost, že jste zhubla? To nejsou ani zvědaví?
Ne, spíš je tím naštvete a závidí vám. Já jsem taky operaci tutlala, věděl to jen manžel, děti a mí rodiče. Vlastně jsem na to byla sama. V okolí by mě odsoudili, už takhle mají za to, že tlustý jsou neschopný a stojí pojišťovny moc peněz.
Dá se vůči takovým názorům být nějak imunní?
To nevím, ve skutečnosti totiž řešíte pořád dokola totéž, vlastně tu ránu nebo řeči očekáváte. Jasně, my přece taky tušíme, co by to chtělo a co bychom měli, ale kdyby to bylo tak jednoduchý, už bychom to přece dávno udělali!
Musela jste už před operací měnit jídelníček a hubnout?
Ano, doporučí vám jíst pětkrát, šestkrát denně a jídlo si krabičkovat, snažila jsem se jíst míň tučná a sladká jídla, brala jsem ostropestřec. Něco shodit je vždycky lepší, ukážete, že umíte držet režim, i když u mě na tom pan profesor nijak netrval. Myslím, že se mi tak dvě kila povedly, před operací jsem měla tak 122 kilo.
Takže jste se do toho pořádně zakousla a byla na dobré cestě.
Taky jsem si toho hodně načetla, byla jsem ve speciální skupině na facebooku. Jenže mi našli vřed a to mě odbouchlo. Myslela jsem si, že na operaci půjdu na podzim a v pololetí už budu tak stabilizovaná v hubnutí, že budu moct do školy a syn do školky a najednou prásk. Začala jsem se pozorovat, bylo mi zle, sesypala jsem se, brala jsem antidepresiva a trvalo mi rok, než jsem znovu zašla za panem profesorem, že takhle to dál nejde a chci to zase zkusit. Tehdy mi dal nůž na krk, že jasně, ale předtím vyřešit to gastro, což mimo jiné obnášelo další fibroskopii, přeléčit vřed i helicobacter, brát troje antibiotika na žaludek…
Aha, to není zrovna málo.
Jo, ta cesta byla dlouhá a já si ji fakt zasloužila, a ještě si to vždycky ještě zhorším tím, jak se pozoruju a něco si vymyslím, třeba embolii. 🙂 Teď v březnu to byly čtyři roky, operaci jsem podstoupila v osmatřiceti.
Jaké to po operaci bylo?
Krátce potom mi ze všeho trochu hrabalo, navíc jsem zjistila, že jsem na to zase sama, protože v nemocnici na vás nemají logicky vůbec čas. Doktoři jsou samozřejmě skvělí, ale máte štěstí, když aspoň někdy přijdou na vizitu. Všechno jsem si hlídala a zírala jsem, když holka, co se mnou byla ve Střešovicích na pokoji, do sebe po operaci nalila litr čaje, to vůbec nesmíte! Nebo když přede mě omylem postavili puding. Propustí vás po třech dnech, dostanete tak akorát papír se seznamem, jste hozená do vody. Ale já si zvykla rychle, zhruba po měsíci a půl jsem nastoupila do školy a už to jelo.
Takže doma se vám potom dařilo?
Já jsem nesmírně systematickej člověk, takže jsem režim dodržovala opravdu striktně a ukázkově hubla. Hlad jsem neměla, jím toho tak třetinu, co ostatní. Piju po troškách a nikdy ne po jídle a porce si odměřuju vždycky, když vidím, že tloustnu. Což je teď po zimě a po tom, co jsme doma prodělali covid, asi logické, ale já si hlídám každé kilo. Taky jsem byla jako utržená ze řetězu, užila jsem si věci, co ostatní stíhaj v mládí. 🙂 Ale výhoda je, že k tomu mám ten „starej“ mozek, takže jsem to, myslím, ustála se ctí. A víte co, ono to taky jde ruku v ruce, zhubnete, můžete se víc hýbat, máte rázem větší chuť do života, a o to víc hubnete. Děláte vylomeniny, zkoušíte sporty, squash, snowboard, a i když si na tom něco zlámete, tak do toho jdete znova…
A učíte to své děti tak, jak jste si na začátku přála?
No jasně! Manžel na to není, ale já jdu klidně ven, na kolo, na koloběžku, běhat nebo na procházku i sama, nerada sedím doma. Asi nejsem ten sportovec tělem i duší, co dře tři hoďky na kole, ale baví mě vypadnout, lítat po Praze, střídat jednu věc za druhou. Tělo si to všechno naštěstí pamatuje. 🙂 No, a moje děti včas dostaly tu mámu, co si věří, začali jsme taky jinak koukat na jídlo. Z Marušky, čtrnáctileté dcery, je teď nádherná štíhlá holka, co každý večer cvičí, osmiletý syn Jindra je ještě trochu silnější, ale to jsme my jako děti byli všichni. Už se nemusí stydět. Nejedí brambůrky nebo bonbony, zato si jdou v jídelně klidně přidat. Mám z nich radost.
To se hezky poslouchá.
Pořád se ještě trochu bojím, aby je celý tohle nějak nepoškodilo. Zdá se mi, že je to naopak posílilo, vidí, že život záleží na nich. A že se může stát, že brečíte a jste úplně na dně, ale že se taky dá zvednout a něco zkusit, že se to vždycky nějak vyhoupne. Mrzí mě, že si Maruška myslí, že není štíhlá dost, ale k tomuhle věku a s tím tlakem kolem to asi patří. Přitom mě držela za ruku, když jsem byla úplně zlomená. A to si pak říkáte, že když je ta operace takovej zásah do vašeho těla a do života vaší rodiny, tak že prostě už nikdy nechcete být ta tlustá. Ten strach ve mně bude pořád.
Mít pupíček jak dvacka a vůbec se nestydět
Kolik vážíte teď?
Teď skoro sedmdesát, protože jsem prospala zimu. 🙂 Ale moje váha je tak šedesát osm a chci si ji udržet.
A cítíte se už štíhlá, berete se tak?
To je paradox. Čím déle je to od operace, tím víc mi to přijde jako jinej život a něco už mám v mlze, ale pořád jsem jednou nohou ve svém starém těle. Hodně mi to lítá, mám to tak i tak. Asi se mi i změnila osobnost a neodhadnu, jestli někdy nejsem sebevědomá až moc. Tlustých lidí je mi zároveň líto, chtěla bych jim pomoct, povzbudit je ke změně a k operaci, ale oni se bojí a já to chápu.
Možná je to tím, že obézní pacienti by si kromě života bez poznámek přáli neřešit jídlo a nemyslet na ně, ale to se operací fakt nevyřeší. Spíš naopak.
No, a musí pro to něco dělat, je to v hlavě. Všechno je otázka psychiky a sebedůvěry a je to až moc provázaný. Nevím, jestli si kdy odpočinete, i když se samozřejmě naučíte, jak si maličko povolit a přitom si neškodit. Když si třeba dáte na večírku steak, nemusíte uzobnout jen osmdesát gramů a zbytek si odnášet domů a jíst ho pak studenej, ale stačí tak půl hodiny počkat a pak ho dojíst. Ale pořád to chce systém. 🙂 Já ho mám možná moc, hodně se vážím, to taky není správně, ale za mě je to ta lepší varianta. Proč bych jinak tohle všechno vydržela?
Jak se vám změnilo tělo a proporce? Jaké pro vás bylo obměnit šatník?
Šatník jsem měnila pětkrát a bylo to úžasný, konečně jsem mohla jít hodně naproti svému stylu, nechala jsem si udělat kérky. Z povislých šestek mám najednou docela normální trojky, kůže se mi stáhla pěkně, i když nahoře na rukách nebo na stehnech je to znát, ale to může být i věkem. Už vím, že postava není o detailech, a to se mi snad daří předat i dětem. A po dvou letech od operace jsem v dubnu šla na abdominoplastiku a z té jsem se, prosím pěkně, zbláznila.
Zbláznila? Jak to?
On je to zásah jako hrom, tříhodinová operace, dva měsíce musíte ležet v kolíbce na lůžku. Nejde jen o odříznutí kožní řasy, ale o celkovou rekonstrukci a „sešití“ břicha. Léta máte bachor a najednou je tu pupíček jak dvacka a všechny orgány se tam musí vměstnat. Strašně mě to škrtilo a táhlo, měla jsem gynekologické problémy i potíže s močákem a vyměšováním, prasknul mi hematom, věčně mi z toho teklo sérum a nikdo moc nevěděl, co se mnou. Zachránila mě až moje praktička, které jsem učila děti. Asi si myslela svoje, ale věřila mi. Byla na telefonu, zařídila mi všechna možná vyšetření a změnu psychiatra.
Asi se zeptám hloupě, ale to jste se zhroutila bolestí, nebo hrůzou? Nebo toho prostě už bylo dost?
Já nevím. Strašně jsem se bála, že umřu, pořád jsem se klepala a hrozně moc jsem hubla. Měla jsem asi padesát osm kilo, i když jsem se cíleně cpala. Nemohla jsem nic, Jindru si na čas vzala tchyně a moje dcera mě regulérně viděla ležet v depresích a krvácet, vodila mě za ruku ven, protože já sama nechtěla. Vypadala jsem jako smrtka a táta na mě tehdy řval, ať se seberu a koukám se pořádně najíst.
Takže jste si zažila další extrém.
Jo, být hodně hubená je taky špatně, ale hlavně – co není vidět, to vám nikdo nevěří. To bylo furt „vzchop se, jsou tu děti“, kdekdo na vás může být i hnusnej, protože tomu nerozumí a ani rozumět nechce. Ani kamarádky moc nechápou.
Jak jste se z toho vymotala a postavila se zpátky na nohy?
Zabraly mi až pátá antidepresiva a rychle jsme odjeli na dovolenou k moři. Na konci srpna jsem se normálně vrátila do školy a už to jelo. Zaplavila mě další vlna euforie a mám to tak, jako bych se podruhý narodila, začala jsem si úplně jinak vážit života.
A to přesně znamená co? 🙂
Jasně, chodím na terapii a beru antidepresiva, ale jinak se mi upravily všechny ostatní hodnoty, nemám vysoký tlak ani prášky na štítnou žlázu, mám všechny potřebné vitamíny a nevím co ještě. Taky se můžu hýbat, běhat, to je úžasný. To po tom břiše trvalo asi tři čtvrtě roku, ale zase díky lidem, kterým jsem učila děti, jsem narazila na skvělou fyzioterapii a cvičení. Až mě napadá, jestli na těch nohách nestojím až moc.
To snad ani nejde. 🙂
Taky jsme se přestěhovali, protože jsme už dlouho chtěli do většího, a to prospělo úplně všemu. Potkávám lidi, co mě ani neznají jako tlustou. Jednu dobu jsem si i vymazlila životopis a začala chodit po pohovorech. Zjistila jsem, že mě všude chtěj, ale mně se nikde jinde nelíbí tak jako v naší škole, takže paráda. 🙂 (Paráda to bude i v jiné škole, pro kterou se Helena Korfová v době vydání rozhovoru nakonec rozhodla). Do toho jsem byla v UčíTelce, to bych taky nikdy neudělala jako tlustá, byla jsem s panem profesorem Haluzíkem v 90´ (zpravodajský pořad ČT) a tam jsem prvně řekla veřejně, co mám za sebou, o operaci jsem totiž dlouho záměrně mlčela.
A do čeho se pustíte teď?
Zjistila jsem, že mě těší mluvit před lidmi, v médiích. Bavilo by mě být v nějaké nadaci nebo třeba reportérka, tisková mluvčí.
Počkejte, ale tisková mluvčí prezentuje to, co si myslí někdo jiný. 🙂
Však ono by mi to taky šlo. Já jsem prostě trochu komediant. Vždycky když je třeba za školu něco říct, obracejí se na mě. Dala jsem živé přenosy, vůbec se nestydím.
Zkrátka potřebujete publikum.
Já potřebuju pořád něco a stejně nakonec zjistím, že všechno miluju a že nejlepší je to přesně tak, jak to je. S mými prvňáky, s rodinou. Líbí se mi být ta trochu praštěná.
Je něco, co by vám pomohlo, kdybyste věděla dřív nebo zažila jinak?
Já nevím, protože to by pak byl úplně jiný život. Kolikrát jsem si říkala, kdyby na mě pan profesor nebyl tak hodnej, jenže já bych stejně nejspíš neposlechla. 🙂 Musela jsem si k tomu dojít sama, takže bych neměnila vůbec nic a prošla bych si to zase takhle. Fakt. I s našima už se nám rovnají vztahy, protože si víc věřím. Konečně.
Foto: archiv Heleny Korfové
