Hana Rosenthal je osmnáctiletá studentka malby. Mimoto má Aspergerův syndrom, je veganka a židovka. O tom všem se nebojí mluvit na sociálních sítích, kde jsem si jí také poprvé všimla. Zajímavé obrazy na nejrůznější témata, diskuse, kde pro ostré slovo nejde daleko, a osvěta nejen o autismu. Jaké má vyhlídky do budoucna, co pro ni znamená destigmatizace duševních onemocnění a jaké mýty panují o autismu?

„Mám spoustu zvířat (křečky, myši, ryby, králíky, kočky…), takže s nimi trávím spoustu času. Také maluju, čtu, zajímám se o literaturu a filozofii. Teď poslouchám spoustu volně dostupných přednášek a dělám si výpisky. A až pomine pandemie, snad zase budu organizovat setkání pro lidi na spektru,“ popisuje své zájmy Hana Rosenthal. Na moji otázku, co plánuje do budoucna, říká, že ještě nemá jasno. „Ráda bych dělala něco s literaturou, přemýšlela jsem i o hebrejštině nebo knihovnictví. Zatím nemám jasno.“ Zájem o hebrejštinu souvisí s jejím židovským původem. „Určitě bych uvítala, kdyby se o judaismu učilo jako o samostatném náboženství i bez kontextu holocaustu, prostě jako třeba o křesťanství. Svátky, tradice, zvyky. To by bylo hezké,“ míní.

Momentálně se však nejvíc věnuje malbě, kterou studuje a sdílí na sociálních sítích. Mimo jiné v nich tematizuje Aspergerův syndrom a autismus obecně, s nímž se potýká od dvanácti let. „Začala jsem řešit, že mi dělá problémy oční kontakt. Ale k formální diagnostice v nemocnici v Motole jsem se dostala až v sedmnácti. Jaká mám omezení? Třeba si hůř hledám kamarády nebo můžu být náchylná k šikaně. Taky někdy nezvládám ‚běžné‘ věci a potřebuju pomoct. Třeba jezdit MHD jsem se naučila až ve dvanácti. Extrémní přecitlivělost mi dělá problém vydržet v některém prostředí, vadí mi i zvuky, které ostatní lidé filtrují. Nebo nesnesu některé oblečení, jeden rok jsem třeba nosila jen jednu specifickou dlouhou sukni, protože jsem nesnesla kalhoty,“ popisuje Rosenthal své projevy Aspergerova syndromu a pokračuje. „Také často vyvolávám nepříjemné situace, kdy neodhadnu něčí náladu, řeknu něco nevhodného, mluvím příliš nahlas, nebo naopak potichu. Ale to jsou spíš drobnosti. A potřebuju podporu ve škole, teď třeba budu mít nově asistenta.“ Medikaci bere od čtrnácti let – antidepresiva na úzkosti a léky na pozornost.

O autismu panuje spousta mýtů. „Nejčastější je asi autista = génius. To je takový docela neškodný mýtus, ale faktem je, že většina autistů má běžné IQ. Velká část má také mentální postižení, takže velmi nízké IQ. Lidé s AS geniální být sice můžou, ale obecně jsou prostě na průměru. Další mýtus je ten, že autisté nemají emoce a jsou roboti. Ten je teda k naštvání, i když chápu, kde se vzal. Spousta lidí na spektru má problém odhadnout emoce ostatních lidí a správně na ně reagovat. Taky nemusí umět vést ‚správný‘ rozhovor, třeba pořád mluví o svém tématu a neptají se ostatních. A k dojmu robota asi přispívá, že můžou mít specifickou formální učebnicovou mluvu. Ale autisté mají úplně stejné emoce jako ostatní. Cítí lásku ke svým blízkým a chtějí je pochopit. Jen je to pro ně v něčem složitější, asi jako když má člověk dvě dioptrie a chodí bez brýlí. A asi nejšílenější mýtus je ten s očkováním. Přitom bylo už nesčetněkrát vyvráceno, že by očkování mohlo autismus způsobit. Každopádně je to populární konspirační teorie a má spoustu zastánců,“ uvádí na pravou míru Rosenthal povědomí o autismu.

S tím souvisí důležitost destigmatizace, téma, jež je pro Rosenthal zásadní. „Naše společnost se hodně posunula, především co se týče destigmatizace třeba depresí a úzkostí. To je úplně jiný level než před pár lety,“ říká. „Osobně se věnuji hlavně té ‚neurodivergentní rodině‘, takže autismus, ADHD, schizofrenie… Destigmatizace je důležitá, protože v naší společnosti žijí lidé s poruchami a měli by se cítit přijímáni. Deprese nebo úzkost může potkat každého, vrozené poruchy jako autismus zase může mít naše dítě, spolužák, kolega. Je to něco normálního a měli bychom to tak brát,“ dodává.

A co by vzkázala ostatním autistům? „Aby se přijali a nestyděli se za to, kým jsou. Je možné, že nevidí svět tak jako ostatní. Ale právě to jim může dát možnost inovovat, zlepšovat věci, poskytnout nové pohledy,“ uzavírá Rosenthal.

Obrazy Hany Rosenthal

Picture of Klára Šmejkalová

Klára Šmejkalová

Básnířka, fanda dobré literatury a japonských anime. Vystudovala jsem psychologii na Univerzitě Karlově v Praze. Psala jsem např. pro Mladou frontu nebo Hospodářské noviny, starala se o děti na psychiatrii nebo trénovala potkany v laboratoři. Mám diagnostikovanou schizofrenii a ráda bych jednou působila jako psycholožka.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!

Udržitelnost a etika skupiny ČEZ