Zatím tu stojíme tři a očekává se, že se představíme. Ona má manžela, děti, titul, praxi, totéž on. A já? Já jsem teda kdo? Jak se mám představit, jaké oslovení, ocenění, výsledek, číslici nebo vlastnost si mám vybrat, abych byla patřičně zajímavá? Proč mám vůbec vykládat, kam jsem chodila na školu, do práce nebo s kým žiju, aby si mě okolí nějak zařadilo a vzalo na vědomí?
Asi že v určitém věku by člověk měl mít za sebou, vedle sebe nebo v sobě určité věci, zkušenosti a role. Když je nemá, je prostě divnej. Nebo si špatně přeje a nevyzařuje to, co má. Vlastně je to celé jeho chyba, jeho vina. Ne souhra náhod, ne volba nebo snad vyústění toho, čím si v životě prošel a co se mu s jeho vlohami a předpoklady daří. Když doma nemá ruličku s diplomem, drahou polovičku nebo trampošku, bazén a dítě, tak vlastně selhal. Ideální adept na školu života nebo pindání na sítích. O la la.
Navykli jsme si tyhle „nedostatky“ okecávat, protože takhle obnažená realita je jaksi nahatá až moc. Paní je sice sama, ale má mraky přátel, osaměle se necítí a hodně cestuje. A týpek odvedle sice pořád žije s rodičema, ale zase má jednu místnost jenom na pájení, sportuje až do bezvědomí nebo má tolik nočních, že se s ním přes den při nejlepší vůli existovat nedá. A děti se někdy tají, jindy ne, to je teprv alchymie. Kdo si je pořídí, má doživotní razítko, že je akurátně dospělej a nesobeckej, i když se o ně nestará, má je jako rukojmí vlastních potřeb a vztahů nebo je stejně pořád pako. Což vlastně platí i pro většinu položek ze seznamu.
Nechci cupovat zrovna tradiční hodnoty, jestli já něco jsem, tak konzerva a fanynka šťastných konců. Mám ale potíž s tím, že řada těch věcí se při představení říká, i když o vás vlastně nic nevypovídá. Jaká jste manželka, matka, kamarádka, jaký partner, kolega nebo šéf, nemusíte být ani chytrej, ani schopnej, ale holt máte to něco, čím se můžete zaštítit a taky trochu prodat. Jakmile podobně mluvit nemůžete nebo jednoduše nechcete, jste v loji. Působíte příliš zakřiknutě, staropanensky, nezrale nebo neslaně nemastně jenom proto, že nenecháte druhé nahlédnout do mozku, bytu nebo přímo do ložnice. Přitom právě tyhle věci z vás na akcích a prezentacích udělají hvězdu flipchartu. Každej dobrej příběh má přece další hrdiny a hrdinky, sami o sobě neobstojíte, to je trochu nůďo. Vaše hodnota roste pouze tím, za koho dalšího jste v životě zodpovědní, ať už opravdu, nebo jenom na papíře, a ibišek se fakt nepočítá.
Málokdo si všímá i toho, čemu jste se v životě vyhnuli. Koho zajímá, že už netrávíte večery s hlavou střídavě v ledničce a v záchodě, že tak tak odoláváte bohémům, co ve vás kdovíproč probouzejí nihilistu, nebo že jste neudělali kurz lodivoda, protože vás sužují fóbie a za ty prášky a terapie vám žádné plavby nestojí. Těžko vám svět poděkuje, že nejdete vstříc někomu, o kom víte, jakou má pro vás slabost, i když má závazky úplně někde jinde. Upřímně, ani vy se za to chválit zrovna nebudete, krom medových řečí má totiž auto a trefí do Ikey, no nic. A tak nastoupí sebeláska.
Nevím, jestli ti, co hlásají, jak je třeba nenechat si rušit kruhy, hledět na vlastní potřeby a rozmlouvat se svým středem či klínem, někdy sami za sebe opravdu byli. To, co si vysocháte uprostřed obýváku, totiž málokdy obstojí v davu, protože se tam asertivně vyskytne i někdo další se svou vlastní sebeláskou, kruhy, středem i klínem. A že to je někdy hukot, i když jste žena bohyně nebo chlap, co se toho nebojí, a už tak hezky dokážete vrátit jídlo i vyhodit jehovistu. Hodně sebepřijímačů je v sobě tak moc, že se k nim nikdo další beztak nedostane, a to se učit nechcete. Jenže plodí líbivé citáty, oblékají se do pozitivního myšlení, mají doma kila pastelek a chytrá skripta, takže černobíle, unyle a trochu zašprcle z toho vyjdete zase jen vy, co nevymalováváte, nerostete a mluvíte sprostě.
Svět nás tlačí do toho být originální a sví, ale hezky v lajně. Já sice nevím, jestli mám na to být přímo přes čáru, ale v některých škatulkách to fakt nejsem já.
Šlo by mě brát vážně i tak?
Foto: Pixabay
