Debaty mezi drahou polovičkou a mou maličkostí o tom, jak by měla vypadat naše zahrada, občas připomínají vyhrocené politické diskuse, které televize vysílají neděli co neděli. Ale v naší rodině se, až na výjimky, přeme převážně o podobu zahrádky. Zatímco v dalších věcech týkajících se běžného života se dokážeme shodnout a domluvit, u zahrady to neplatí.
Manželčina představa je zahrádka, na kterou je radost pohledět, já upřednostňuju trávník, občas někde ovocný strom. Za zhruba dvě a půl desetiletí, co se o okolí našeho domu starám, vím, že už jen posekat trávu dá fušku a zabere v tomto období, kdy roste jako o život, odhadem sedm až osm hodin práce týdně. To byl dlouhá léta i můj hlavní argument, proč jsem torpédoval její zkrášlení nějakými keři.
Předloni jsem však přece jen ve slabé chvilce podlehl nátlaku, nastartoval auto a vyrazili jsme k sousedům do Polska, kde (jak manželku utvrdily všechny její kolegyně z práce) mají v tamních zahradnictvích neskonale větší nabídku všech možných druhů okrasných květů, keřů a stromků, navíc za nižší ceny.
„Jé, ten je krásný, vysadíme jej poblíž plotu,“ ukazovala mi manželka motýlí keř. „Tak dobře,“ souhlasil jsem. Jen jsem upozornil, že sázet keře hned u plotu je blbost, protože tudy pravidelně korzuje a pobíhá naše psí hlídačka, a že stačí několik svižných skoků a bude po kráse. Manželka můj argument uznala a motýlí keře jsme dali volně do prostoru. Po únavném nakupování jsme (jsem) keříky zasadili a manželka o ně první dva dny pečovala. Ale zřejmě jsme někde udělali chybu, protože třetí den už na svém místě nebyly. Čuvačice všechny tři motýlí keříky vyhrabala. Asi jí vadily. Na její obranu musím dodat, že se jí podařilo keříky vytáhnout i s původním kořenovým balem a nepolámala je, ani jim nezpůsobila jinou újmu. Manželka zalapala po dechu, pak začala feně nadávat a pokusila se ji ztrestat. Psí slečna to považovala za hru na honěnou, takže manželka po chvíli rezignovaně usedla k ranní kávě. Abych ji uklidnil, pravil jsem, že keříky zasadíme znovu a zabezpečíme, aby zůstaly v zemi delší dobu. Vyřešili jsme to tak, že jsme kolem nich naskládali dlaždice.
Hned další ráno naše kroky opět směřovaly ke keřům, abychom zjistili, v jakém jsou stavu. Vypadaly hezky, tak jsme věřili, že na tomto místě i zůstanou a budou se rozrůstat a dělat nám radost. Uplynuly tři roky, i ty dlaždice jsme už dali pryč. A motýlí keře, hlavně když kvetou, vypadají moc hezky. Jen já si občas postesknu, že bych měl zahradu posekanou o pěkných pár desítek minut rychleji, kdybych kolem nich nemusel jezdit se zvýšenou opatrností.
Obdobně probíhala naše diskuse ohledně rododendronů. Ty manželka olemovala plastovými obrubníky a měla radost. Já už menší, protože mi bylo jasné, že k sekání okolní trávy nebudu moci použít motorovou sekačku, ale plevele se budu zbavovat jen motyčkou. Takže zase pár minut práce na zahradě navíc.
Nejvíce dohadů při plánech na další zkrášlení naší zahrady jsme svedli u popínavých růží. Už jen skládání konstrukce nám zabralo hodinu času a prorocky jsem pravil, že ta konstrukce je tak chatrná, že při prvním fouknutí větříku se „vybulí na zem“. Odpor byl marný, růže už nám zdobí zahrádku čtvrtým rokem. Původní konstrukce pochopitelně nevydržela, takže jsme pořídili novou, snad pevnější. Ale vydobyl jsem si ústupek, veškerou péči o růže má na starosti manželka.
Nestarám se o ně a přehlížím je. Musím přiznat, že když jsem minulý týden vyrážel do města na nákup, nebyl jsem po ránu ještě tak ostražitý a při pohledu na zahradu mě upoutaly kvetoucí růže. A vypadaly hezky. Manželce jsem chtěl udělat radost, tak jsem jí růže pochválil. Hned jsem pochopil, že to byla chyba, kterou zkušený chlap nesmí udělat a která se mi vymstí. „No vidíš,“ usmála se mile manželka. V sobotu bychom mohli zajet zase na ty trhy do Polska, kolegyně mi ukázala, jak si zvelebila předzahrádku. Uděláme si z těch rostlinek takový provensálský záhonek.“
Foto: Pixabay, autor
