Jako by to bylo dnes, když jsem zamířil na reportáž k jednomu z průkopníků ekologického způsobu hospodaření u nás. Brzy to však bude dvacet roků zpátky, kdy mi na svém statku odhadem šedesátiletý chlapík vysvětloval, proč má podle něj ekologické hospodaření budoucnost. A pamatuji si i to, že už tehdy mě upozorňoval, že rozdíl mezi cenou za eko (bio) produkci a třeba brambory, mrkev či cibuli vypěstovanými běžným způsobem bude výrazný. Těch šedesát roků jsem mu tehdy přisoudil sám, bylo mi hloupé, abych se ptal na věk. Jen jsem věděl, že má těsně před důchodem.
Co však vím určitě, že měl bystrý úsudek a odpovídal vždy až poté, co si v hlavě urovnal myšlenky. Při tom našem povídání se naše pohledy občas střetly, ale jindy se díval trochu zasněným pohledem jakoby skrz mě. Čím mě ovšem tehdy překvapil, až mi propiska skoro přestala psát, byla odpověď na otázku, jaké má plány, až dovrší důchodový věk. „Budu cestovat a také bych se naučil jeden nebo dva světové jazyky,“ rázně a skoro bez přemýšlení pravil zemědělec, dneska bych asi už napsal farmář.
Musím přiznat, že jsem čekal trochu „usedlejší“ odpověď. Třeba, že předá farmaření potomkům a s vnuky bude chodit na procházky a ukazovat jim králíky, kozy či kravky. To cestování až tak nepřekvapilo, ale úmysl pustit se do studia cizích jazyků ano. Zpovídaný však u odpovědi nezaváhal ani na vteřinu.
To učení jazykům mně k tomu důchodu nějak neladilo. Tenkrát jsem byl těsně před čtyřicítkou, sám jsem v té době ovládal docela slušně němčinu, na průměrné úrovni i polštinu a ruštinu. A hlavně u němčiny to byla docela slušná dřina, abych ji jakž takž zvládl. Proto jsem měl pochybnosti, jestli farmář nemíří v podzimu života až moc vysoko.
Sám jsem totiž několik pokusů, které se nedaly označit jinak než blamáž, absolvoval. Třeba s už zmíněnou angličtinou. Když dcerka hned v počátku školní docházky chtěla vyzkoušet ze slovíček, u kterých jsem nevěděl, jak se správně vyslovují, neuměl jsem jí poradit. Tak jsem se styděl, že když vstřícná učitelka nabídla rodičům, že je základy angličtiny doučí, byl jsem první, kdo se do kurzu přihlásil. Mladá angličtinářka po několika týdnech svou snahu vzdala. Respektive neměla koho učit. Pokroky rodičů byly bídné, což platí i v mém případě. A působilo docela komicky, když jsme se vymlouvali, že toho máme hodně v práci, že jsme museli zavést rodiče či děti k lékaři a nevím co ještě.
Později jsem si nakoupil učebnice italštiny, angličtiny i španělštiny. Ty tehdy vydávaly Lidové noviny, byly to drobné knížečky i cvičení na poslech na tehdy populárních cédéčkách. Využil jsem volných chvilek a před rodinnou dovolenou v Itálii jsem se dokonce naučil klíčový slovní obrat „Sono stato derubato“ (Byl jsem okraden) a také jsem se uměl zeptat, kolik je hodin. Ale angličtina i ve věku, kdy se blížím šedesátce, zůstává mou velkou slabinou. A že se za to stydím, asi dodávat nemusím. Naštěstí rozhovor se mnou nikdo tak brzy chystat nebude. Kdyby se mě však někdo zeptal na plány do budoucna, neváhal bych a dnes už bych odpověděl podobně jako zmíněný farmář. Cestování bych zaměřil hlavně na okolní země, kde je toho k vidění hodně. A také bych prozradil, že bych se moc rád naučil aspoň základy španělštiny. Jsem totiž velkým příznivcem fotbalistů Realu Madrid, a když jsem nedávno slyšel hymnu „Hala Madrid y nada más”, zamrzelo mě, že nevím, o čem se v ní zpívá. Šance, jak mě povzbuzují jazykáři, jsou slušné. Španělština je prý daleko lehčí než angličtina.
Foto: Pixabay
