Do cukrárny vejde jako někdo, kdo normálně kulhá. Ven vychází po kouskách.
Nejprve vytrčí ruku s kelímkem svíraným tak mocně, že to zavání novou baristickou technikou. Následují blíže nespecifikované části těla (například bok opřenej o skleněnou výplň dveří nebo zadek s obtisklou omítkou) a nepřirozeně vysoko zvednutá noha překračující půlcentimetrový práh.
Přihlížející děti tleskají zdařilé imitaci plameňáka, ona však vytřeštěně zírá před sebe a celou svou bytost sune k nějakému pevnému bodu, i kdyby to měla být helma na hlavě relaxujícího cyklisty. Potřebuje odložit nápoj, rozdejchat to a chytit rovnováhu a sladit ruce a nohy.
Druhej den ji oknem zahlídnete, jak nese v každé ruce balík balených vod. Jde sice pomalu a ostražitě, ale protože cestou z předsíně do komory nejsou žádné schody, obrubníky nebo kameny, navíc je sucho a bezvětří, tak to zřejmě dá bez ztráty kytičky i vodičky.
Za tejden ji potkáte na poště a solidárně nabídnete, že podržíte nejdřív dveře, potom ji a nakonec rovnou celou tu bednu, protože to bude nejjistější. Přitom v balení velikosti menšího rodinného vozu je jen šampon, hřeben a krém.
Večer ji slyšíte mluvit s kurýrem, co krabici s pizzou a kytici předal uprostřed ulice a nazdar. Vypadá, že se rozpláče (ona, kurýr je dávno v trapu), protože nejen že neodnese oboje, neodvleče ani jedno.
Pronést kytku dveřma, neoholit ji omylem o zeď a zároveň neztratit rovnováhu, to je úkol hodný pevnosti Boyard. Taky nechápu proč, ale zeleň je zpravidla divně lehká a dlouhá. A ano, totéž platí pro krabici s pizzou, protože naplacato (položit na dlaň a jít) se vzít nedá a nakoso se obloha obtiskne o karton a všelijak se to sesune.
No a právě proto si bez doprovodu skoro nikdy nenechá zabalit v restauraci jídlo s sebou a na zákusky v papíru může taky zapomenout.
Takhle nějak to v praxi vypadá, když máme kromě nohou nebo těla do nějaké míry ochrnuté i ruce.
Kolikrát je to vidět na první pohled, protože se nám dlaně v zimě, v kuchyni a ve stresu (takže furt) víc nebo míň samovolně kroutí do tvarů salámů na obložené míse nebo do pěsti, případně nám za chůze vystřelují vzhůru nebo do strany. Lovíme tak rovnováhu a pomáhá nám to v rytmu a koordinaci. Mažoretky hadr.
Spastik sice ví, že věci lze chápat volně, ladně a bez námahy, ale diagnóza zařídí, že to bude dělat tak, jak mu to zrovna vyjde. Není to ani hezký, ani ergonomicky moudrý, ale nebolí to a splní to svůj účel. Nezřídka proto umí ohýbat prsty málem do origami, aniž by si něco zlomil, přenáší věci na článcích prstů nebo se opírá o klouby místo o dlaně.
Pokud už něco drapne, potřebuje, aby věc měla přesně daný rozměr, tíhu, pevnost, tvar, texturu, teplotu i těžiště a aby při hmatu kladla patřičnej odpor. To už máme nejen mažoretku, ale ještě fyzika. A navrch inženýra, co zkouší rozfázovat přesun tak, aby ho to nevyhodilo z osy. Marně.
Slušnej bizár je zavazovat si na ulici uprostřed davu tkaničku nebo vestoje v marketu bez opory otevírat třením dvou prstů mikrotenovej sáček. Stejně tak se nedá držet sendvič nebo cokoliv na plastovém nádobí (vše je příliš měkké), navíc talíř a tác mají tvar vyžadující extra balanc. Přenášet hrnek nebo skleničku s nápojem je sci-fi (hladina se houpe a my s ní), natož v kelímku. Podobně jsou na tom i bedny, bedýnky, tašky, pugety, svazek mrkve, koš s jahodama, plakáty, koberce, klece, košťata a kdovíco všechno, co vy obvykle unesete v jedné ruce tak nějak mimochodem.
Vyžaduje-li věc úchop oběma rukama, zpravidla odstupujeme kontumačně. Ne proto, že nemáme sílu, ale proto, že jsme se naučili chodit určitým přesně daným způsobem, takzvaně na volno. 🙂 Potřebujeme si vidět pod nohy, komíhat rukama do kroku a sem tam se něčeho přidržovat.
Nečekám, že hned pojmete, jak se věci mají. To ani nejde, protože aktuálnímu stavu a kondici našich údů kolikrát nerozumíme ani my. Potíž je spíš v tom, že je to další z věcí, které nejsou skoro vůbec vidět, ale samostatnost a soběstačnost ukusujou docela slušně. Minimálně tím, že o nich musíme přemýšlet a plánovat je podle toho, jestli si to sami lajznem, nebo ne.
Představte si, že byste najednou za chůze nezvládli telefonovat, přenášet noťas, kabelku nebo jídlo, že byste si v terénu (tedy všude jinde než doma) nemohli do ruky nebo do rukou nic vzít a že byste do poznámek řidiči neustále vypisovali, že je třeba zboží donést až domů nebo ho aspoň opatřit uchama nebo tkanicí.
Přitom kdybyste mě viděli vláčet pytel s cementem, asi přiskočíte a pomůžete mi, případně mi z dálky pokondolujete. Ale když mě zahlídnete kymácet se s igelitkou, nebo s krabičkou, co se nedá pořádně chytit (myslím zmáčknout dlaní), nic takového vás logicky ani nenapadne.
Mě jo, ale v akci mám tak zavařený závity, že se sotva zvládnu zastavit, někoho oslovit a vysvětlit mu situaci. A ano, i po těch letech se prostě trošku stydím. Ale mezi moje majstrštyky dlouhodobě patří odchyt jistého elegána v kabátu.
„Potřebujete něco, slečno?“
„Mám kafe.“
„Já mám za deset minut meeting, nemůžu si s váma dát kafe.“
„To chápu. Já ale potřebuju, abyste to kafe pronesl těma točitýma dveřma.“
Přála bych vám vidět jeho výraz.
Foto: Pixabay
