Asi každý z nás zná ten pocit, kdy má ukončit jednu ze svých životních etap a vrhnout se do něčeho nového a neznámého. Pro mě to bylo 1. září 2012. Tehdy jsem zasedla do třídy plné neznámých individuí, která byla vycukaná stejně jako já.
Jediný, s kým jsme si padli do oka a kdo se mě zároveň nebál, byl spolužák Vilém. Stalo se to hned druhý den. Částečně ze mě spadla nervozita, když ochotně přispěchal na pomoc, aby mi odsunul židli a vznosně mě pozdravil. Vilém vždycky zavolal: „Pozor, přijíždí královna Alžběta!“ a já v tu chvíli přestala dýchat úžasem a chtěla jsem utéct z vozíku. Během výuky jsem se snažila soustředit a zároveň vypadat jako pilná studentka, ale při pohledu na Viléma bylo vše marné. Celé hodiny jsme na sebe vzájemně házeli očka. Střídavě tak, aby ten druhý netušil, že ten první na něj kouká. Obvykle naše hra končila vzájemným vroucím pohledem během účetnictví.
V dny, kdy jsem měla hodinu informatiky, nastaly dvě možnosti, jak se do učebny dostat. Buď jsem musela zůstat napospas naprosto pomalé vrzající židli a procesí dvaceti spolužáků v závěsu za mnou. Nebo se těšit na Vilémovu náruč s jeho slovy: „Prosím tě, já tě radši vezmu, je to pro mě čest.“
Na kurzu „Jak být úspěšný“ jsme hráli různé hry a poznávací aktivity se dvěma psycholožkami, opět v jiném patře. Snažila jsem se to skrývat, ale zamilovanému úsměvu při pohledu na Viléma jsem se neubránila. Většinou přispěchal zcela dobrovolně jako statečný zachránce k dívce v nesnázích a hrdě mě vynesl do prvního patra. Jednou jsme měli udělat kruh důvěry a já se celá zkoprnělá ocitla zrovna vedle něj. Úkol zněl: Řekněte sousedovi po pravici, co se vám na něm líbí. Bylo tedy na Vilémovi, aby ostatním představil moje přednosti. Málem jsem omdlela a spadla mu do náruče, neboť na celou místnost pronesl: ,,Moc se mi líbí, jak se Bětka stále směje a jde si za svým.“
Při studiu jsem měla k ruce asistentku, ale vždycky po ruce nebyla nebo přišla pozdě. A tak jsem opravdu oceňovala, když mi při psaní poznámek z němčiny nabídl s úsměvem na tváři pomoc, kdo jiný, můj oddaný princ Vilém. Byl to takový gentleman, že mi dokonce pomáhal z bundy a naopak. Ostatní spolužáci včetně mé asistentky si však velice rychle zvykli, že je Vilém ochotný, že přijde, kdykoliv potřebuji někoho silného, a veškerou pomoc nechávali na něm. Takže se několikrát stalo, že když jsem potřebovala přesunout na hromadné přednášky nebo na focení, která se odehrávala ve vyšších patrech, a Vilém nebyl po ruce, měla jsem smůlu.
Moc mu za jeho pomoc děkuji. Nikdy nezapomenu, když řekl, že mu za to nemusím být vděčná, že mi pomáhá rád. Kéž by takových dobrých lidí bylo víc…
Foto: Pixabay
