Mám rýmu jako hrom, takže toho poslední týdny volným dechem příliš nenačuchám. Ovšem stačí kdykoli přivřít oči a vybavit si střípky z dávných let i nedávných okamžiků. Cítit jsou i s ucpaným nosem. Vůně vzpomínek.
Vnímám je srdcem, ale k tomu si mozek skutečně vybavuje tu jemnost, svěžest a vzrušení, případně nepříjemný odér prožitého. Vrátím se v čase, abych si připomněla, jak šťastná jsem. Kolik skvělých příležitostí jsem dostala, kolik zážitků dosud mohla prožít! Jak báječní lidé mi vstoupili do cesty. Jak úžasný domov jsem vždy mohla mít. Co jsem zvládla výzev a překážek! A jak štědře jsem stále odměňována. To vše má svůj punc výjimečnosti.
Vzpomínám na okamžiky v kuchyni s mámou, kde nám připravovala různé její speciality a dobroty, pekly jsme cukroví – se ségrou jsme zalepily celou kuchyň, ale byly jsme hrdé, jak zdatné pomocnice jsme. Dodnes cítím šťavnatost maminčina lesku na rty, ke kterému jsem chodila přivonět a „uždibovat“ jej. Ještě dnes vím, jak voněl tátův kožený obal na dokumenty, který mu vždy ležel na stole v pracovně. Jako tetování mám už navždy vryty pod kůží vzpomínky na typickou vůni starých desek plných kvalitní hudby a stohů knih, ke kterým nás doma vždy vedli.
Vybavuji si nezaměnitelné parfémy obsahu šatních skříní, ložního prádla a kapesníků. Svěží vůni pokožky svých blízkých. Nevymazal se mi z paměti ani „čmuch“ různých objektů, kde jsme s rodinou trávili dovolené. Zatuchlost sklepa a sladkost jablíček v něm u babičky a dědy, čerstvost trávy za vlhkých letních večerů, natrhaných kytiček, ovoce a zeleniny, které jsme dostávali jako proviant, když jsme odjížděli ze zahrady zpět do centra.
Můj nos i představy osvěžuje chladná vůně patřící proudící vodě divoké řeky a tyrkysového jezera či mořské náruči během slastného čeření vln. Uklidňuje mě do myšlenek i pocitů obtisknutá vůně dřeva a horkého léta při procházkách lesem a po horských hřebenech.
Je toho naštěstí tolik, co v nás zůstává, co přetrvá. Co bude pokračovat dál, přidávat se do sbírky.
Do té pokladnice patří i vůně, které nám pod nos zrovna nejdou. Ty, co si vybavíme, ale rychle od nich pryč! Jenže jsou tam. A je to tak dobře. Proto občas zpětným chodem nasaji nemocniční pachy, puch klimatizací a zašlapaných koberců velkých a neosobních administrativních budov, štiplavé aroma chodeb rozlehlého domova důchodců a dalších míst a situací, které radosti přinášejí většinou pramálo. Jsou však lidskou součástí. Připomínají možná smutek a bolest, jenže ocenili bychom bez nich ty hezké a vzácné?
Přeji vám plno libých vůní vašich životů a nechť si je v sobě uchováte co nejdéle.
─ Pro někoho jsou vzpomínky závažím, pro jiného křídly. ─
Ladislav Pecháček
─ Co k tobě patří, neztratíš. Co k tobě nepatří, neudržíš. ─
přísloví
Foto: Pixabay
