Pořád zdrhám a snažím se toho na sebe moc nepouštět. Jenže síla informace se jeví větší než síla moje. A hlavně je nepříjemně průrazná a ulpívavá. Jo, jsem naivní a zoufale nemarketingová, ale proč má být válka ještě skutečnější a krvavější, než je?
Víc než kdy jindy bych potřebovala svět bez děsivých detailů, titulků a rétoriky, která má s diváky a čtenáři zacloumat a zařídit, aby si pustili nebo přečetli právě tohle nebo tamto. Má snad někdo vyzkoušený, že průměrnej pozorovatel je tak nějak obouchanej a zvyklej, ale když mu budeme dostatečně dlouho servírovat obrázky posmutnělých prcků s igelitkou a špinavou hračkou, tak bouchne pěstí do stolu a řekne: „Mámo, vyvětrej v komoře, jen hovado nepomože, to děcko za nic nemože!“ Ale copak by to jinak neudělal? Fakt si někdo myslí, že kdyby toho bylo jen o trochu míň, tak by spokojeně večeřel párek, dočítal noviny a přepínal netečně na sport nebo detektivku?
A jestli jo, tak co? Mají nuceně pomáhat všichni, i ti, co si to napíšou málem i do cvčka a čekají vděčnost až za hrob? Kdo nechce, nemůže nebo ještě neví jak, ať klidně počká, až přijde jeho čas a až zjistí, co zvládne udělat právě on, pokud tedy vůbec něco. A když nic, tak cajk, ono i postarat se sám o sebe a nepřekážet si dá teď slušně zabrat.
Připadám si jako v nějaké reality show, ve které mě ta smršť má emocionálně vydojit na maximum. Najednou je všechno tak skutečný, jako kdyby mě při preventivní prohlídce vzal někdo na patologii, abych pochopila, jak zásadní je pečovat o zevnějšek, vnitřek a vzhlížet k Sovám a Blažejům. Zároveň mě ale hned vystrká ze dveří, páč já na stole neležím, já ještě žiju, takže o nic nejde. Rozklepanou rukou pak u východu dám, co můžu, do kasičky ve tvaru lebky a přihlížející mi za zodpovědný přístup k vlastnímu tělu zatleskají. „Paní, máme ještě další sály, to musíte vidět!“
Nemusím. A hlavně nechci. Soucítit a starat se zvládnu i tak. Netoužím po tom mít z lidských pohnutek povinnost, která se dobře vyjímá na stránkách a sítích a která aspoň trochu zahluší zvláštní pocit viny. Ale taky se nehodlám děsit toho, že se budeme bát být solidární, aby nám náhodou neklesla životní úroveň nebo tak něco.
Před pár dny jsem seděla v rohu v jedné cukrárně a koukala jsem jen tak doblba a žmoulala jeho ruku (ne blba, ale blízké duše). Ke stolkům vedle si postupně přisedly asi čtyři rodiny Ukrajinců. Přistihla jsem se, jak je mi hloupý mít najednou nějakej názor na válku, rázem jsem si připadala jako slisovaná. Větší skupinky mě totiž znervózňujou, a to by klidně mohlo jít úplně apoliticky jen třeba o mírumilovné železničáře. Vím, že úzkostná nebo dojatá nikomu neprospěju, ale o moc dál zatím nejsem. Pokukovala jsem po nich, jak si povídají, mlsají, prohlížejí knížky z knihovničky, a tahle normálnost mi vůbec nepasovala k tomu chvění, co jsem zároveň cítila.
Jsem pro míň plasticity a víc normálnosti a každodennosti. Mnohem víc. Potřebovala bych zprávy, ve kterých se to podstatné shrne do pár přiměřeně znějících vět bez vykřičníků a strachu. Potřebovala bych někoho, kdo mě ujistí, že tajný dělají, co můžou, i když je to tajný a že víc beztak vědět nepotřebuju, protože jako pěšák nemůžu pobrat všechny geopolitický souvislosti. Bude divno, draho, málo ropno i električno a to všechno na dlouhý lokte, ale dáme i tohle, protože nám stejně nic jiného nezbyde.
A zvířátko nakonec. Když si během covidu lidi houfně pořizovali psy, co si asi začnou pořizovat teď?
Foto: Pixabay
