Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

S postižením je prý třeba bojovat. Se říká ve veřejném a mediálním prostoru. Dobře to vypadá a přinese to patřičný zájem, lajky a odezvu. Napadlo vás ale někdy, jak hloupé, prázdné a krutě zjednodušující tyhle proklamace vlastně jsou?

Předně dovolte otázku – s kým nebo čím mám bojovat? A o co? A můžu s tím někdy přestat?

Mám bojovat sama se sebou, s bolestmi, se spasmem, se ztrátou rovnováhy, se schodama a nekvalitníma botama? S vystrčeným zadkem, vtočenou špičkou a předrážděným močákem? Nebo snad se sociálním systémem a odborníky? Nebo se mám spíš rvát o uznání v práci, vyšší plat, nižší daně, pevnější nervy a vřelé a dlouhotrvající vztahy? Možná to taky znamená neotravovat a nepřipomínat ostatním ani sobě, že jsem zranitelná a něco nemůžu.

Člověku s postižením omezení daná jeho handicapem vstupují do všech oblastí života. Určují, jak bude vypadat, na co bude mít zrovna sílu, kolik toho zvládne, jaký bude režim dne a logicky také ovlivní jeho sny, plány, elán, vztahy, práci, volný čas i zázemí. Není to ani dobře, ani špatně, zkrátka to tak je.

A to je první potíž. Totiž přijmout něco, o čem nerozhodujeme a co při nejlepší vůli nemůžeme ovlivňovat donekonečna, jestli vůbec. Handicap tu bude, i když máme zrovna chuť skály lámat, i když nám to setsakra sluší, i když se nám povedla zkouška, projekt nebo rande. A bude tu, i když padáme únavou, jsme bez nálady, máme bolesti, zobeme prášky, lezeme přes překážky nebo snášíme něčí řeči.

Handicap není jen kosmetická a dobře zapouzdřená záležitost, je to živá a proměnlivá věc reagující na teplotu, tlak, rosný bod a počet lidí, povinností i překážek za den. Jasně, dobrá nálada a chuť se s věcmi nemazat může v lecčems pomoct, ale nevyřeší všechno. Když se schodům venku zasměju, možná oddálím žlučové kameny, ale schody to nezbourá. Což se nestane, ani když z nich vyletím z kůže.

A to je druhá věc. Totiž že bojovná hesla jsou nesmírně pohodlná a zbavují zodpovědnosti další lidi, kteří se tak můžou tvářit, že handicap je ryze osobní záležitost. Není, právě proto, že člověk s postižením nežije sám na pustém bezbariérovém ostrově.

Domy i veřejné prostory přece někdo staví, o kritériích přijetí do práce někdo rozhoduje, parametry krásy někdo vědomě posiluje, peníze do výzkumu a zájmu medicíny přece někdo lije… A toho někoho může zpacifikovat veřejné mínění a preference společnosti. Takže když se nás začne třeba po nadbytečnosti schodů pídit víc, konečně se něco pohne. Myslím. Doufám.

Zároveň panuje taková zvláštní představa, že kdo nebojuje, je smutnej, schlíplej nebo línej. Proč? Opakem boje není vždy rezignace, strach nebo neschopnost, ale taky přijetí a klid.

Navíc handicap není jednorázová sportovní disciplína ani věc, která mi v životě překáží a kterou můžu nějak definitivně zdolat, protože dřív logicky udolám samu sebe. Klidně se můžu rozhodnout začít makat na nějaké dílčí části, ale tím pádem se mi zákonitě zbortí něco jiného. A to říkám bez pesimismu. I když se totiž nerozhodnu, ona si to míra postižení stejně vynutí tak nějak sama.

Takže buď budu naplno v práci, nebo na žíněnce, případně doma s rodinou. A když budu mít od každého kousek, čas od času se někdo ozve, že chce něco víc nebo jinak. Záda, nohy, šéf, partner… Každej bez hlesnutí řekne, že zdraví je to nejdůležitější, ale v praxi vůbec netuší, co to u chronické diagnózy znamená. Povolí jen tam, kde se to netýká jeho zájmu.

Proč všichni musíme vydržet všechno a věčně se překonávat? A ještě se do tý šišatý trojčlenky hecujem, protože sami o sobě bez potlesku a dřiny neobstojíme. Když nemůžeš, tak přidej. Přitom by bylo hezký, kdyby se někdo zeptal, proč toho vlastně děláš tolik? Proč sis vybral zrovna tohle? A jak to zvládáš? Co ti pomáhá? Doopravdy, ne na kameru nebo na diktafon.

Možná jsem divná, ale bojovat s handicapem je kravina, minimálně tímhle fanfárovitým způsobem. Chápu, že svět bojovníky a hrdiny potřebuje, ale stát na piedestalu je o zdraví. Zase. Takže si fakt nepomůžem. ☺

Foto: Pixabay

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!