Letošní výšlap na Prašivou, který každoročně připravuje Roska Ostrava (pacientské sdružení osob trpících roztroušenou sklerózou), vyšel na třetí květnovou středu. A přesto, že jsem na Prašivou vyrazil se svými kamarády a známými po stejné cestě jako v předchozích letech, opět se ukázalo, že výšlap má vždy jedinečnou atmosféru a přináší nové příběhy a zážitky.
Například cesta do Vyšních Lhot, odkud se na beskydský vrcholek vyráží, byla tentokrát trochu delší. Autobus totiž musel z parkoviště u Vysoké školy báňské – Technické univerzity v Ostravě-Porubě nejprve zamířit na Rajskou boudu v Malenovicích. Tam se k posádce přidala skupina roskařů, která v Beskydech byla právě na rekondičním pobytu.
Při vystupování ve Vyšních Lhotách, odkud na Prašivou vycházíme, už se zdravím se známými a kamarády z Rosky či doktorkou Olgou Zapletalovou. Krátce poté se k výpravě připojuje i Pavel Hradílek, vedoucí lékař RS centra Neurologické kliniky ostravské Fakultní nemocnice. A to už si podávám ruku s Naďou Novákovou, předsedkyní Rosky Ostrava, jejím manželem Standou, Bohdankou Hrabovskou, Martinou Galischkovou či jejím partnerem Jirkou Tisovským. A nesmím zapomenout na Vlaďku Fanfrlovou. Tu jsem nedávno představil i v magazínu Inspirante.
Když nemůžeš, přidej víc…
Loni jsem se nechal na Prašivou vyvézt terénním autem zdejšího chataře, trápila mě kolena. Letos mě zlobilo hlavně to pravé, ale řekl jsem si, že se zkusím nahoru vybelhat po svých. Navlékl jsem na koleno ortézu, nastavil trekové hole a vydal jsem se zdolávat první metry beskydského kopce. Po několika rychlejších krocích funím jako starý pes a zvolňuju. Očima vyhlížím pařezy, po kterých vždy při výšlapu na Prašivou posedávám. Vybírám si jeden a natahuju bolavé nohy. Těm, kdo kolem procházejí a očima nebo i slovně se ptají, jestli jsem v pořádku, pokyvuju, že ano. A dodávám, čemu sám nevěřím: „Ještě můžu, ale pozoruju tu krásu a nechávám se uklidňovat jarní přírodou.“ Nakonec ten odpočinek netrvá moc dlouho, protože v pařezech sídlí mravenci. Je jich hodně, jsou nějací velcí a dotěrní a koušou mě.
Cestou se občas k někomu připojím a prohodím pár slov o tom, jak se vede. „No, co by. Furt stejně a lepší už to nebude,“ říká mi jeden z roskařů. Pak mě míjí Vlaďka Fanfrlová se svou kamarádkou Vlastou a zanotují slogan ze známého hitu kapely Mirai: „Když nemůžeš, přidej víc…“
Můj smysl pro nadhled, humor a hecování je tentokrát zmordovaný únavou, tak se zmůžu jen na chabý pokus o úsměv. Právě jsem totiž zjistil, že k chatě mě čeká ještě pořádný kus cesty.
Chvíli se šourám po cestě sám, až vidím, že na mě čeká Markéta Fialová, zástupkyně ředitele Vyšší odborné školy mediální tvorby v Ostravě. Tady musím vysvětlit, že kromě psaní pro Inspirante také učím (na zmíněné škole) a už třetím rokem na Prašivou vyrážejí podpořit Rosku i studenti a pedagogové. S Markétou probíráme vše možné od našich dětí, zahrádek až po psí miláčky, takže cesta nakonec uběhne celkem rychle. Když se stavím do fronty na občerstvení, je mi jasné, že dneska bude na Prašivé celkem živo. Kromě roskařů a studentů jsou tu i běžní turisté.
Prohlídka kostelíka z roku 1740
Chatař i obsluha na Prašivé tak mají práce až nad hlavu. „Halušky, česnečku s tvarůžky, klobásu.“ Tyto dobroty poptávají vyhládlí turisté. Velké oblibě se těší i borůvkové knedlíky. Z nápojů, jak tak pozoruju cvrkot u pultu, si lidé nejčastěji objednávají pivo Radegast nebo birell.
„O půl jedné bude prohlídka dřevěného kostelíka, tak tam buďte, prosím, všichni včas,“ hlásí Naďa Nováková. Právě prohlídka historické stavby je velkým lákadlem. V průběhu čtyř let, co na výšlap Rosky na Prašivou vyrážím, bude kostelík otevřený poprvé. A to netuším, jak poučná a zábavná bude přednáška o něm.
Tu si připravil Radim Peterek. Vrací se do minulosti a vysvětluje, že v Pobeskydí je nejvíce dřevěných kostelů z celé republiky, že kostelík na Prašivé má roubenou konstrukci a platí to i pro věžičku. „První mše se pravděpodobně konala ještě před dokončením stavby. Bylo to 5. srpna 1640. Věřící asi byli nedočkaví,“ přidává svou domněnku Radim Peterek. Také prozradí, že v kostelíku jsou funkční varhany a ukazuje na kazatelnu. Ta je trochu nahnutá, což komentuje pan Peterek slovy, že farář nesměl být moc těžký, aby vydržela. Svou přednášku vyšperkuje i příhodou, jak zloději ukradli z kostela obrazy křížové cesty. „Ale brzy se našly dole u potoka. Jsou docela těžké, tak se to těm zlodějům asi nechtělo tahat,“ přidává historku s dobrým koncem a na závěr poznamená, že ve zdejším kostelíku se konají svatby, ale neměli tu ani jeden pohřeb.
Na kvíz letos nedošlo
Při procházení po travnatém vrcholu si přisedám k paní doktorce Zapletalové, která každoročně připravuje vědomostní kvíz. Právě dojídá borůvkové knedlíky, tak jí jen popřeju dobrou chuť. Na kvíz se ptám, až odloží vidličku a nůž. „Asi nebude, letos se to nějak rozuteklo. Roskaři, kteří jsou odkázání na přepravu autem, totiž museli kvůli zaneprázdnění chatařů vyjet dolů už dříve,“ vysvětluje mi. Pak, asi aby mi udělala radost, se začne ptát mě. Přiznává, že kvíz psala až včera těsně před půlnocí. A já odpovídám, občas dobře, občas špatně. Přehled mám solidní, protože jsem si podobný kvíz připravil pro studenty. Musím se přiznat k vlastní ješitnosti… Poslední otázkou mého kvízu, který jsem měl připravený pro studenty, ale také na něj (naštěstí) nedošlo, totiž zněla: Která významná osobnost našeho a možná i světového formátu se narodila na den přesně 325 let po první mši na Prašivé? Samozřejmě by to nikdo uhádnout nemohl, je to totiž den mého narození.
Nekonečná cesta dolů
Vím, že chození po horách je zrádné, někdy člověk ani neví, že jde, jindy se trápí každým krokem. To letošní klesání z Prašivé bylo pro některé z nás nekonečné. Společně s Naďou Novákovou a jejím manželem a paní doktorkou Zapletalovou usedáme do autobusu jako poslední. V uplynulých letech jsem si při zpáteční cestě busem popovídal, jednou se známým z Rosky, loni se Zdeňkem Jihlavcem. Ten i letos seděl blízko, ale já jsem cestu proklimbal. Tak jsem byl z toho výšlapu dobitý. Nakonec jsem zapomněl v autobusu i kšiltovku. Naštěstí jsem se pro ni stačil vrátit ještě předtím, než řidič odjel z parkoviště.
Foto: autor
Nahoře vlevo: Účastníci letošního výšlapu Rosky Ostrava na Prašivou na dálku zdraví Sandru Szczurovou, která rovněž trpí roztroušenou sklerózou a nemohla se akce zúčastnit.
Nahoře uprostřed: Interiér dřevěného kostelíka na Prašivé. Přednáška Radima Peterka (v ruce drží papír s údaji, aby na nic nezapomněl) byla zajímavá a nesla se v zábavném duchu.
Nahoře vpravo: Zpáteční cesta z Prašivé byla letos nekonečná. Na snímku Naďa Nováková (vlevo) a lékařka Olga Zapletalová.
Dole: Společné foto, nechybějí ani studenti Vyšší odborné školy mediální tvorby v Ostravě. Celkem se letos podle Nadi Novákové z Rosky Ostrava výšlapu zúčastnilo 53 lidí.
