Září, které ohlašuje konec léta a příchod podzimu, patřilo mezi měsíce, které bych nejraději z kalendáře vyškrtnul. Možná se tento vztah k měsíci, kdy léto přechází v podzim, začal budovat už od školních let a souvisí s koncem prázdnin. Matně si vybavuju, že ve mně nebudily ani náznak nadšení obrázky ve slabikáři, jež znázorňovaly vesnické hochy na poli, jak si pečou v popelu brambory a radují se z pouštění papírových draků. A my se museli učit básničky o strništích a hvízdajícím větru. Můj nedobrý vztah k září a říjnu se s přibývajícími léty stupňoval, velkou roli hrálo zřejmě i to, že se na podzim začíná brzy stmívat a sluníčko, když už vyleze, moc nezahřeje.
Faktem, který nelze opomenout, je i to, že v září se často nachladím, protože tvrdohlavě odmítám vyměnit letní tričko, mikinu a kraťasy za dlouhé kalhoty a nějakou tu bundu. Ve výčtu podzimních minusů bych mohl pokračovat. Třeba tím, že nesmím zapomenout objednat kominíka a servisního technika na plynový kotel, začíná totiž topná sezona. A nerad bych zapomněl na úklid spadaného listí, které nám rok co rok podzimní vítr nastele na zahradu ze sousedního parku. Pro někoho jsou to možná prkotiny, případně výzvy, jak si užít při hrabání listí pobyt na zdravém luftu, ale pro mě je to promarněný čas a starosti.
Vedl jsem o své averzi vůči září a dalším podzimním měsícům už několik debat se svými kamarády i mými nejbližšími u nás doma. Skoro všichni mě přesvědčovali, že bych měl vzít podzim aspoň trochu na milost. Nabízeli i rady, že se třeba mám těšit na kouzlo babího léta. Nebo argumentovali krásným a skoro čarovným zbarvením listí v lesích. Sice jsem odkýval, že to vypadá pěkně, ale pak jsem hned, aby bylo jasno, že se obměkčit nedám, dodal, že to listí za pár dní opadá a bude po kráse.
Dokonce jsem přistoupil i na dětinskou hru, kdy jsem si napsal na jednu stranu plusy a na tu druhou minusy podzimu. Plusy byly dva. Ten první, že v září a občas i v říjnu rostou houby, které moc rád sbírám. Tím druhým je fotbal: pokud se náš mančaft dokáže probojovat i do základní skupiny Ligy mistrů, tak přenosy z duelů třeba proti Liverpoolu, Realu Madrid, AC Milán nebo dalším velkoklubům bývají zážitkem.
Ale zaručený recept, jak si září, říjen a někdy i listopad zbytečně neošklivit, jsem až do letošní poslední zářijové neděle hledal marně. Když se mi po několika probdělých nocích, kdy ani prášky na spaní nezabíraly, začaly v té mé palici zase honit všelijaké myšlenky, vzpomněl jsem si na Zdeňka. Dlouholetého bývalého kolegu z práce, který se stal i mým kamarádem. Zdeněk je o deset roků starší a při jednom posezení u pivka mi připomněl náš společný výlet do Beskyd. „Už tehdy jsi to na mě s tím podzimem zkoušel a byl jsem z toho špatný skoro týden. A už tehdy jsem říkal, že si zbytečně kazíš období, které má své kouzlo jako ta ostatní. Já si užívám každý měsíc i každý den. Nevím totiž, kolik těch podzimů mi ještě život dopřeje,“ připomněl mi důrazně Zdeněk.
Chvíli mi to v hlavě šrotovalo a já si opravdu vybavil, že jsme to moje skuhrání a nadávání na podzim probírali, dokonce jsem si vzpomněl, že jsme tenkrát seděli v proslulé beskydské hospodě U Zbuja a kromě dvou piv jsme na zpáteční cestu „lupli“ i dvě hořké bylinné, abychom na strmé klesání do Malenovic dostali do formy obě nohy. Nějak se mi však ten výlet a to doporučení vytratily z paměti. Vybavily se mi až v té letošní noci na 25. září.
A tak jsem hned brzy ráno začal psát podzimní „postřeh naivního optimisty“. A psal a také škrtal jako o závod. To proto, že jsem tento sloupek nechtěl ukončit skuhráním, ale povzbuzující myšlenkou. Ode dneška se totiž budu Zdeňkovým doporučením už určitě řídit. Dokonce jsem zapsal do kalendáře na pondělí 26. září i na všechna říjnová pondělí motto: Podzim je takový, jaký si ho uděláš. Teď jen, abych někde nezašantročil ten kalendář…
Foto: Pixabay
