Přečetla jsem si autobiografii Wima Hofa Ledový muž.
Několikrát jsem měla nutkání knihu zaklapnout a zakopat, případně zamrazit, ale nebyla moje.
Potřebovala jsem vědět, co na Wimovi vlastně je. Proč na jeho metodu pořád odkazuje tolik chytrých lidí, když běžnej otužilec na Vltavě je aspoň pro mě mnohem uvěřitelnější, uvolněnější a dejchat určitě taky umí. Navíc je lokální. Do kuchyně a ložnice mu sice nevidím, zato vím, že z vody, ledu a zimy nemusí dělat nový náboženství.
Vodě totiž stačí, že jste, jací jste, což se o Wimovi opravdu říct nedá.
Wim chce, abyste byli lepší. Vědomější. Výkonnější. Abyste dejchali a dostali se ze světa starostí, povinností a nároků do prostoru pod hladinou, kde je podle všeho rauš. Tady se totiž noří: do těla, řek i jezer, do nádrží, sudů a pod led, pokud se ovšem nejde nahoru na horu ve spodkách. Nic proti posouvání limitů ani uvědomování si sebe sama, ale v tomhle hávu je to takový vojenský.
Na povel. Bez diskuse, všichni stejně. Protože vás to nezabije, ale posílí. Protože jsem jako vy, ale odmalička jsem byl jinej. Aha. Protože hluboce miluju život, ale přežívat vaším stylem nedokážu a nechci. Ještě líp. A protože žiju v souladu s přírodou a zajíc přece hopká do stáří, nepotřebuje ani domov důchodců, ani kabát! To jistě, jen ho celkem běžně zastřelí myslivec nebo něco sežere, což se seniorům nestává, aspoň doufám. Začínám mít tik a chuť si zjistit, jestli někdy viděl hyperventilovat veverku nebo opici trénovat výdrž v podřepu, ale bojím se, že on jo.
Už mlčím, vždyť přitáhl pozornost k otužování. Zkusím to holt brát tak, že Wim je persona. Extremista, takovej ten asketickej typ, co vidí smysl života v tom, že chodí nalehko v sandálech a v mezičase si bez jedinýho loka přeběhne Saharu. Jako ženská se musím ptát, co z toho a jestli podobně nadšeně a nízkonákladově běží doma přes hory, lesy a louky pro mlíko, ale možná jsem moc přízemní. Třeba tím jedním prstem, co za něj visel na laně z vrtulníku, umí aspoň efektně věšet prádlo.
Jenže on je ke všemu urputnej. Povídá a točí se v soustředných kruzích. Začne tím, co dává smysl, ale nabalí na to něco, kde z přírodních jevů a zákonitostí chybí už jenom jednorožec. Uááá. Výsledkem je burcující myšlenka, že za všechny neduhy, nemoci a celoživotní diagnózy si můžeme sami, protože se moc oblíkáme a nerozumíme vlastní biochemii. Bum. To chceš.
Následuj mě, začni hned, osvoboď se. Hlásá někdo, kdo místo socializace a vzdělání sází na samotu a rekordy, kterými přiživuje slušnou mašinerii a kult osvícence, co všechno urve silou vůle. Když ho civilizace neba, krapítek se pro vědu vlastní metodou přidusí a podchladí. V mezičase se ho pokouší zdiskreditovat expartnerka, média a korporáty, takže potřebuje být ve formě imrvére. Tělo má vysekaný a asi mu to šlape, ale psát by už vážně neměl.
Jeho myšlenku, že každej v sobě máme buňku z dinosaura, z hlavy totiž hned tak nedostanu.
Foto: Pixabay
