Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Mezi sedmašedesáti účastníky letošního retro tábora v Horní Bečvě byli nejen senioři, kteří sem jezdí pravidelně, ale také úplní nováčci. Ivana Chlistovská patří mezi ty, kdo nevynechali ani jeden z devíti ročníků. Naopak poprvé na tábor přijeli 87letý Vlastimír Rotrekl z Petřvaldu u Karviné či o tři roky mladší Jiří Baroš z Valašského Meziříčí.

Vlastimír Rotrekl, rodák z jižní Moravy, byl od dětství zvyklý tvrdě pracovat. Otec měl hospodářství, pomáhali mu všichni. „Za komunistů jsem pak měl v posudku, že jsem syn kulaka,“ vzpomíná s úsměvem chlapík, kterému by jeho věk nikdo nehádal. Bydlí sám v rodinném domě v Petřvaldě, třikrát týdně navštěvuje v léčebně svou manželku, které už je kvůli zdravotnímu stavu upoutána na lůžko. Také s ní se radil, zda se má na tábor vydat. A odpověď zněla, že určitě ano. 

Dříve Vlastimír Rotrekl choval drůbež, králíky, kozy, pěstoval i česnek, brambory, kukuřici, cibuli, řepu a další plodiny. Teď na „staré roky“, jak sám říká, hospodářství omezil a na zahradě má česnek a takové to zelené do polívky, čímž myslí petržel, libeček, celer či pažitku. A také květiny a keře, o které se snaží vzorně starat. 

„Pořád mám i ovocné stromy, vnučky a vnuci si můžou přijít nasbírat maliny, ostružiny nebo rybíz,“ popisuje své zahradničení a zároveň přiznává, že ještě počátkem léta by jej ani ve snu nenapadlo, že by se tři roky před devadesátkou měl vydat na tábor. 

„Bavil jsem se o tom s dcerou, ta byla z toho, co o retro táboru slyšela, nadšená. Já jsem viděl krátkou ukázku v televizi a musím přiznat, že mě to začalo v hlavě také vrtat. Řekl jsem si, proč to nezkusit. Když jsem se dozvěděl, že budu muset dodržovat na cimře pořádek, protože se bude každý den bodovat, že bude i stezka odvahy a každý den ráno rozcvičky, trochu jsem začal váhat. Ale dcera mě přesvědčila, že když na něco stačit nebudu, tak to prostě vynechám a budu mít náhradní program,“ říká Vlastimír Rotrekl.

Hned po příjezdu jej jako nováčka přivítala vedoucí tábora Ivana Zelinová. „To mě uklidnilo. Celá organizace byla výborná, instruktoři se snažili a dělali vše pro to, abychom měli dobrou náladu a byli spokojení. Těch akcí bylo tolik, že se člověk fakt neměl čas ani minutu nudit. Občas jsem si při různých hrách říkal, že tak neblbnou ani děcka na těch svých táborech. Ale to na tom bylo možná nejlepší. Někdo se vrátil o šedesát, já spíš o sedmdesát roků zpátky, a když jsem viděl, že stejně se dokážou bavit i všichni kolem, vůbec jsem se nestyděl,“ popisuje sedmaosmdesátiletý táborník a dodává: „Těch sedm dní sletělo jako voda, ale vzpomínky zůstanou. A jestli se udržím v kondici, jel bych rád i příští rok. Ale v mém věku se plánovat už moc nemá,“ dodává s úsměvem Vlastimír Rotrekl.

Také Jiří Baroš z Valašského Meziříčí si pochvaluje, že se na táboře dokázal bavit a zapomenout na všední strasti. „Když se blíží věk odchodu do důchodu, hodně lidí si říká, že si jej bude užívat. Ale pravdou je spíš to, že senioři většinou už od života tolik neočekávají. Rozhodně ne to, že budou ,blbnout jako zamlada‘ na tanečním parketu, smát se kdejaké hlouposti, mít radost, že napálí protihráče při nějaké hře a úplně přitom zapomenou na svůj věk. To je věc, za kterou jsem organizátorům tábora moc vděčný. A nejen já. Ten program, co pro nás připravovali vedoucí a instruktoři, a také zájem a nadšení, se kterým nás povzbuzovali, to bylo rozhodující. Za to jim patří velký dík,“ říká sportovec, který už v roce 1955 získal titul mistra Československa v běhu na lyžích a dodnes s úspěchem soutěží ve veteránských kategoriích. Je i vicemistrem světa v jedné z kategorií.

A protože z nedalekých Vigantic pochází fotbalista Milan Baroš, ptám se jej na případný příbuzenský vztah. „Nepátrám po tom, ale je pravděpodobné, že naši předci v nějakém příbuzenském vztahu byli,“ dodává s úsměvem Jiří Baroš.   

Zatímco Vlastimír Rotrekl a Jiří Baroš byli na táboře pro seniory poprvé, Ivana Chlistovská je opačný příklad. „Jsem sice po těžké operaci končetin, chodím o berli a nemohu se účastnit všech aktivit, ale nikdy jsem nevynechala ani nevynechám jediný tábor na Horní Bečvě. Těším se na něj jako malá holka celý rok a plánuji, co nového si připravím. Dcery a vnoučata jsou ze mě naprosto paf. Ale já jim vždycky řeknu: Vždyť já na táboře za jediný den omládnu o celý rok, tak co se divíte?“

Na retro táboře v Horní Bečvě nechyběla ani skupina neslyšících seniorů. Vedoucí tábora Ivana Zelinová pro Inspirante uvedla, že také oni se mohli přirozeně integrovat mezi ostatní. „Ohlasy na tábor jsou mezi touto skupinou velké. Takže určitě budeme rádi, když dorazí i v příštím roce. Pro nás organizátory bylo největší odměnou, že se spontánně zapojovali do programu, který jsme pro seniory připravili. Příkladem byla například pantomima Jak jsme tahali řepu. Přes svůj handicap nechyběli ani na tanečním parketu či při různých hrách soutěžích.“

Foto: archiv Ivana Zelinová, Tábory v Beskydech

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Břetislav Lapisz

Břetislav Lapisz

Rodák z Českého Těšína prožil dětství v nedalekém Havířově, od konce studií v roce 1990 bydlí v Ostravě. Absolvent učitelství Pedagogické fakulty Ostrava (obor čeština – dějepis) se zajímá o novodobou historii, jeho největším koníčkem je sledování sportovních přenosů (od fotbalu přes hokej, stolní tenis až po šipky). Rád cestuje, jeho nejoblíbenější destinací je Slovensko. A v poslední době zahradničí (s poměrně mizernými výsledky). Je ženatý a má dvě dospělé děti. Roztroušená skleróza jej „provází“ od roku 1998.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!