Dneska si všichni sáhneme do svědomí. Já teda ne, já to přece píšu. 🙂
V představách mnohých lidí bych jako postižená měla sedět doma, bydlet s rodičema a mít někde na facebooku stejně postiženého partnera. Dál bych měla čekat na bezbariérové autobusy a nelézt tam, kde to sama nezvládnu. Taky rehabilitovat a pracovat jen ve vyhrazených prostorách a firmách a prachy z důchodu mít na pomůcky a věci z lékárny. Pomahače poslouchat na slovo, přizpůsobit se jim a hlavně zůstat milá, hezká a rozradostněná, protože bejt kulhavá a ještě zahořklá, to je teprve průser.
A teď mi řekněte, kde je v tom skutečnej život? To mě vážně musí obrna omezovat na entou, abych si tím patřičnou dávku solidarity a pomoci nějak odsloužila?
Máme sice jednadvacáté století, ale postižený člověk je pořád tak trochu někdo, na koho se koukáme z dálky a kdo nám neruší naše kruhy. Sami si určíme, jak moc se nás dotkne. V telce se gebí, slintá a připomíná nám, že může být i hůř. Potřebuje prachy na pomůcky a na provoz a moc si přeje, aby ho měl někdo rád. Což my teda máme, protože už dávno nejsme hyeny. Navíc ono se tak hezky poslouchá, když dokola plácá něco o tom, jak chce být užitečnej a nezůstat jen zátěží státu. Paráda.
Jenže pak nám jednou konečně jinej chromej zašejkuje naším přesvědčením. Odmítá být ten strašně nemocnej a chudej, protože i se všemi komplikacemi si chce zkusit svůj život užít, rozhodovat o něm v rámci možností sám, a splnit si, po čem prahne. Zkouší se oklepat z divných pocitů viny, vynucené vděčnosti, podceňování a škatulkování. Nehodlá se za dávky, slevy a určitá drobná privilegia cítit nijak trapně, protože moc dobře ví, co všechno je za tím. A nestydí se říct si o pomoc.
Ale ta cesta k tomu je nějaká divná. 🙂 Když totiž bude o svém postižení mluvit, bude za toho, kdo jej dává na odiv nebo ho moc prožívá, ale když o něm mlčí, tak s tím není srovnanej. Když žije a paří převážně se zdravejma, pak se prsí, kam nemá a není se co divit, že je přetaženej a nestíhá, poněvadž tady ohledy čeká marně. Když je se svými perplexáky, je za toho, kdo žije ve skleníku a nikdy neokusil skutečnej stres a tempo. Když prezentuje svůj příběh, je za cvičenou opici, když chce být vnímán jen skrze práci, tak se za sebe stydí a něco si dokazuje. Má tedy spoustu možností, jen jsou nějak všechny špatně. 🙂
Celá potíž je v tom, že bychom dynamický svět diagnóz a nemocí potřebovali napasovat do statického světa tabulek, kde z A plyne bezpodmínečně B, a C lze klidně ignorovat. Navíc chceme být tou autoritou, která když to platí, tak o tom rozhoduje. Zároveň ovšem zůstáváme politicky korektní, takže o tom nehodláme mluvit, jen si to budeme myslet. Někde pod povrchem nás tak bude neskonale štvát, že o nás se takhle nepečuje, že ti nemocní nemocně vůbec nevypadají a že vůbec mají nějaký nároky.
Mají, protože většinou nejsou nemocní ve smyslu bezmocní a na neschopence. Ze svého úhlu pohledu zpravidla makají na sto dvacet procent, aby dosáhli na to, co má většina zdravých lidí úplně automaticky. A když pak potřebují v něčem jiném větší nebo menší pomoc, diví se, že pár desítek procent úsilí z druhé strany může být taková pruda a obnášet tolik nevyžádaných soudů, poznámek a překážek. Přesně těch, kvůli kterým už za zdí jednou byli.
Foto: Pixabay
