Během několika okamžiků se můžeme přehoupnout do části životního hřiště, na kterém už nejsme zcela soběstační, prostě potřebujeme pomoc. Je nezbytné ji vyhledat, požádat o ni, přijmout ji. Hlavně bychom za ni měli být vděční. Nebrat ji jako něco naprosto samozřejmého.
Ať už jde o nenadálý radikální a prudký zlom či situaci, která se s námi táhne dlouhá léta, ale už ji nedokážeme zvládat. Nastává čas poohlédnout se po záchranné síti. V současnosti máme k dispozici rozmanité spektrum zdravotní a sociální péče, dávek, příspěvků, služeb, dostupných informací… Doplňuje je množství charitativních organizací, různě zaměřených spolků, altruistických projektů a další. Porovnáme-li se s některými jinými státy světa, nemyslím si, že bychom tu nějak výrazně strádali, přestože vlajka Kocourkova se nezřídka nabízí.
Se sestrou jsme byly odmalička klasické „chabrusačky“ – těžké astma, alergie, záněty dutin, zápaly plic, ekzémy, infekční mononukleóza, Crohn, zkrátka rodiče si s námi pořádně užili. Táta vydělával, máma stejně tak, k tomu obrovské časové, fyzické a psychické vytížení návštěvami u lékařů, po nemocnicích, starostí o domácnost a vyvářením diet, permanentní distanční výukou, tehdy ještě bez internetu, počítačů, tabletů a mobilů. Pěkně chodit pro úkoly a opisovat sešity! V určitém období už s námi mamka musela zůstat doma, zdravotní stav se nám horšil, nároků vše obstarat přibývalo. Sestra se dusila, já začínala s operacemi. Peněz ne že nebylo nazbyt, spíš jich byl silný nedostatek. Největší výpomoc tehdy byla, že mi revizní lékaři po dlouhých průtazích schválili hrazenou speciální tekutou výživu a sestře napsali lázně. O nějaké regeneraci rodičů a úlevách pro ně nemohla být ani řeč.
Nevzpomínám si, že by kdy naši nadávali nebo si stěžovali, že jim nikdo nepomůže, situaci neulehčí, nic nedaruje, nezaplatí. Že nestíhají, nemají na nás čas, život je těžký, doba ještě těžší. Vždy zatli zuby a jeli na program: je přece zcela normální postarat se sám. Poradit si. Každý je zodpovědný za svůj život a život rodinný, vždyť už to je sám o sobě dost velký dar. A až jednou bude třeba, bude důchod, děti dospělé a nápomocné, tím se snaha a péče vrátí.
Proč se o tom rozepisuji? Jsem smutná i nazlobená, jak v současnosti mnozí berou jakoukoli výpomoc „zvenčí“ jako naprostou samozřejmost. Povinnost poskytovatelů. A běda, pokud ne! Natahovat ruce, sám už se nesnažit, případně jen tak naoko, aby se neřeklo. Proč máme ještě něco dělat, když jsme v nevýhodě? Když trpíme? Tak jen ať sypou, ať dávají, od toho tu jsou! A když už dají, ať přidají víc, ať se máme daleko líp! Neuvědomují si, že svou neuvážeností a hrabivostí odstavují od pramene živé vody ty, kteří bez ní přijdou o základní zázemí a péči, zbytek naděje a důstojnosti.
Byla jsem vychována k pokoře a slušnosti. Sudičkami do kolébky a do DNA mi nebyly dány jen choroby, ale také tuhý kořínek. Roky jsem se vzpouzela invalidnímu důchodu. Přijala jsem jej, až když mi byl téměř vnucen, protože už jsem ryla ústy o zem, když ani na chléb by nebylo. I po letech ho stále beru jako křehkou květinu, která může kdykoli uvadnout, a vážím si jí. O příspěvek na bydlení a další výhody jsem nikdy nežádala, byť nárok byl vždy nezpochybnitelný, jen cítím, že si nechci brát něco, co daleko víc momentálně potřebují jiní (ačkoli si uvědomuji, že další naopak zneužívají). Když to šlo, šla jsem raději pracovat. Blbá, říkáte si? Raději – lidskost a rovnováha.
Osobně mě popouzejí i výroky, že doba je zlá a život je pes. Krutý je přece až v okamžiku, vyprchá-li bolestně z někoho, jehož čas ještě neměl nastat. Ostatní zlo dělají většinou jen lidé. A nikde přece není do kamene vytesáno, že všichni budeme trvale a nezvratně zdraví, šťastní a bohatí. Myslím si, že každý se má vždy pokusit o maximum nejprve sám, případně se svými blízkými, je-li ta možnost a štěstí. V případě neúspěchu a zoufalé situace požádat dál. Pomoci si vážit, poděkovat za ni a někde jinde zase kousek vrátit zpět…
– Pokora je matkou obrů. Velké věci lze vidět pouze v údolí a jen malé věci z vrcholků. –
Gilbert Keith Chesterton
– Pamatujte na úctu k sobě, úctu k druhým a odpovědnost za vaše konání. –
Dalajláma
