U jeho příspěvku byla ilustrativní fotka z nemocnice a tisíce lajků.
Ne, nezávidím, ani autora přehnaně nelituju, i když podobnej zážitek a šok nikomu nepřeju.
Sdílet storku a vidět tolik podpory léčí, ale mě evidentně ne. Ne takhle. Mě to dráždí, přiznávám. Nechápu, proč se z toho musí dělat něco víc, než to je. Ne život jako takovej, náročnej životní styl nebo smůla, ale příběh s přesahem a plusový body.
Je to jako přes kopírák.
Aktér zpravidla rekapituluje svůj dosavadní život a začne výčtem všeho, co se cení. Nezřídka jde o někoho profesně velmi úspěšnýho, kdo nezapomene zmínit kolegy, společenskej status, část majetku a nejlépe celou rodinu. A pak šlus, pár chvil, zdravotních karambolů a všechno je jinak. Překvapivě. Plus jímavej konec o tom, že pokud to pomůže aspoň jednomu člověku, dává tahle rána osudu smysl. Zdraví máme jenom jedno, simvás, jasný?
Jasný, naprosto. Jen se zeptám, koho chcete přesvědčit? Sebe, nebo ostatní? A proč vlastně? Co je špatnýho nebo skvělýho na tom, že tělo nevydrží všechno? Příběhů, jako je tenhle, jsou se vší úctou k pisatelům tuny, a nepamatuju se, kdy se z nich někdo naposledy poučil. Myslím opravdu poučil, ne že v něm hrklo, vysmrkal se a veřejně zatleskal.
Děláme to pořád stejně, zaklínáme se zdravím, ale kašleme na něj. Čekáme, že přijde na řadu, až. Až zaplatíme poplatky, až zajistíme bydlení, až vychováme děti, až se etablujeme v práci, až budeme někdo. Zdraví reálně nikoho nezajímá, protože vzhled, výkon a úspěch jsou víc. Zdraví je samozřejmost, je to něco normálního, co si životem vlečeme s sebou a občas uplatíme masáží, ledovou sprchou nebo zobáním z lékárny.
Nejspíš jsem obouchaná tím, co kolem sebe vidím, ale lidí, kteří se musí vyrovnávat se selhávajícím zdravím, je spousta. Jenže když se nemůžou zaštítit tím, že jim tělo kikslo v kontrastu k předchozímu úspěchu, nikdo je nebere vážně. Jsou jen další neproduktivní z řady. Neviditelní, nenápadní, trochu neuchopitelní. Možná i podezřelí tím, že chtějí úlevy a prachy, i když zatím nic moc nepředvedli.
Zajímalo by mě, kdo z těch všech hospitalizovaných manažerů se následně vrátil do práce a zjistil si, kolik lidí s nalomeným zdravím s ním pracuje, jestli by nešlo ubrat v tlaku na výkon, umožnit víc částečných úvazků nebo třeba zvýšit platy. Kdo z nich začal aktivně měnit firemní kulturu, kdo z nich se, a to už vím, že dost přeháním, rozhodl třeba dál nespolupracovat se společnostmi, co svý zaměstnance dřou z kůže.
Vypadalo by i tohle na sítích dobře? Znamenalo by i tohle tisíce palců, srdíček a smajlíků?
Těžko říct, protože pokud se pacient dostane znovu do takový formy, že bude moct měnit svět, nejspíš to už v práci dělat nebude. Až moc bolestně se totiž dotknul vlastní smrtelnosti a smyslu, kterej jeho počínání má. A pokud bude muset ze zdravotních důvodů ubrat, kolik moci mu vlastně zůstane? Vždyť teď bude ne-mocnej oficiálně.
Foto: Pixabay
