Svrbí mě prsty, jak se chtějí roztančit po klávesnici počítače a vypsat se z myšlenek a určitého druhu poselství. Čím dál častěji slýchávám nářky na osud, na současnou situaci, zvěsti o špatném vývoji života jednotlivců i společnosti. Jako kdyby nic nebylo dobré, krásné, okouzlující. Stížnosti, letargie. Jde na mě z toho všeho smutek. Lidi, ne, není to tak zlé. Hledejme to hezčí kolem sebe, vždyť každý to jistě v sobě i okolí máme!
Nebudeme si nic nalhávat – každý z nás denně nosí uzlíček starostí a bolestí, naplněný ze starých a nových ran, který se průběžně přifukuje, sem tam se odlehčí. Tápeme, řešíme, čelíme předsudkům. Nacházíme i ztrácíme leccos, kolikrát samotnou půdu pod nohama. Jenže poslední dobou pozoruji, že se ze šuplíků vytahují převážně černé brýle, ty růžové se stávají opomíjeným a zbytečným doplňkem.
Tvrdím a cítím, že takhle žít nelze; možná jen přežívat. Osobně tak žít nechci, vlastně už ani neumím. Proč plýtvat drahocenným časem vizualizacemi katastrofických scénářů budoucnosti? Znamením jsem Střelec. Přiznávám, že střelec jsem i ohledně zítřků. Nepatřím mezi precizní plánovače a „předvídače“. Nechci mezi ně patřit záměrně. Touhu po větší svobodě mě naučila nemoc. Mnoho nemocí a soužení. Ty totiž celý můj dosavadní život formovaly, drtivou svázanost a svazující plány vyžadovaly. Stejně tak mé okolí.
Ostatně okolí to po mně vyžaduje neustále. Jenže já už jsem z toho tolik unavená! Natolik, že se měním. Skoro bych řekla, že mám rebelské období. Vím, že případné následky, pokud to bohémství přeženu, si ponesu sama. Ale jsem přesvědčená, že je jako vždy unesu. Odmítám se nepřetržitě vyděšeně bát, co mi diagnózy a sociální systém ještě nadělí, případně nenadělí, jak dopadnu jednoho dne s tělem, láskou, bydlením, financemi, soběstačností… Věc Makropulos? Jistě ne. A roky chvátají!
Chci žít. Ne pouze vysedávat po čekárnách, vylehávat po operačních sálech, hromadit papíry a informace, co nedají spát. Bavit se jen o chorobách, úřadech, bezpečnostních opatřeních a zkázách, protože „co když a co by kdyby“. Kolik prostoru pak zbývá pro radost? Pro laskavé a hodnotné bytí?
S touhou po volnosti a rozletu si plně uvědomuji, že teď mám opravdu jisté období vzdoru, kdy svou laxnost túruji do téměř nepřijatelných otáček. Jenže stejně tak mi připadají ti, co s nechutí vystrkují byť jen palec u nohy zpod peřiny, aby se během dne nic špatného nestalo.
Děsí mě ti, co se za den nestihnou usmát, natož zasmát, cokoli prožít naplno kromě starostí a zaťatých zubů, protože vše je přece jedno veliké trápení a nebezpečí číhající na každém rohu! Vždyť nic nemůže dopadnout dobře! Tak tudy ne, touto cestou už se nikdy nevydám. Dobrovolně rozhodně ne. Jak to máte vy?
─ Všechno, co nás dráždí na jiných, může vést k pochopení sebe sama. ─
Carl Gustav Jung
─ Je to takový paradox. Mnohdy na terapii chodí lidi, kteří to nepotřebují, kvůli lidem, kteří by to potřebovali. ─
Míša Mašková Art
Foto: Pixabay
