Hodně mi poslední dobou jedou hlavou otázky osobní autenticity. Celý život jsem trpěla syndromem dokonalosti. Něčeho, co stejně nikdy není možné, protože dokonalé neexistuje. Měla jsem vždycky pocit, že můžu být lepší, a tedy jsem trpěla konstantní vnitřní nespokojeností. S přechodem do invalidity jsem byla nucená celý starý systém chorobných myšlenek vymazat a nahradit klidem a láskou, jinak by mě nemoc převálcovala.
Po několika letech urputného psycho procesu začínám ochutnávat plody svojí práce. Jsem sama se sebou spokojená a jsem šťastná. Mám vedle sebe člověka, který mě miluje takovou, jaká jsem. Má rád moje nedokonalosti, a já se je díky němu učím mít taky ráda.
Ale byla tady ještě otázka vystupování na veřejnosti. Jak se mám vyjadřovat, jestli nejsem moc přímá a měla bych mírnit vyjadřování a názory a být více politická. Naštěstí mi už tahle strategie ani fyzicky nejde, a já tedy pomalu popouštím uzdu strachu a nechávám život plynout tak, jak přirozeně má.
Jak tomu tak bývá, jednou večer jsem projížděla kanály v televizi a „náhodou“ narazila na dokument o Jean Paulovi Belmondovi. Člověku, který si na nic nehrál. Celý život dělal jenom to, co ho bavilo a o čem byl přesvědčený. Neohroženě a s hlavou vztyčenou. Stal se z něho nesmrtelný hrdina našich oblíbených filmů. Byl úspěšný, protože byl autentický. Jeho příběh mě dojal a pro tuhle životní etapu se stal mým vzorem.
Během dubna jsem s Českou televizí točila svůj medailonek do pořadu Klíč. Zážitek, jak vytržený z reality. Nikdy jsem o sobě neměla v televizi pořad. Nervozita z nedokonalosti a celonárodního ztrapnění klepe na dveře, já je nechávám zavřené. Panáka si před projekcí 25. dubna ale asi určitě dám. Žijeme len raz!
Mějte se krásně,
Vaše Tereza
Pořad Klíč s Terezou najdete v archivu České televize.
Foto: Jan Hrdý
