„Kontrola jízdenek, prosím,“ zaburácí vestibulem metra hlas revizora, který následně netrpělivě zkoumá střídavě moji tvář, tělo a poloviční jízdné. Nad vysvětlením, že pobírám invalidní důchod třetího stupně, nesouhlasně a významně pomlaskává. Pro úsporu času rovnou tasím potvrzení ze sociálky. Vrtí hlavou, ale nad úřední listinou naštěstí už dál nepolemizujeme. Po pár minutách trapnosti jsem konečně oficiálně mimo škatulku „černá pasažérka“.
Není to ojedinělá zkušenost. U kasy v galerii, při návštěvě kina nebo přírodní rezervace s placeným vstupným, na nádraží, v autobuse a tramvaji… Prakticky pravidelně se setkávám buď s nechápavými či zamračenými pohledy s podtextem „co ta neudělá pro pár ušetřených kaček“ nebo naopak přihlížím cukání koutků úst a chápavému pomrkávání, kterým mi pokladní vysílá zašifrovanou zprávu ve smyslu „no tak jděte, tentokrát vám na to jako skočím…“. I přesto, že pel mého mládí se už neúprosně vytrácí, mnoha lidem nejde do hlavy, co pohledávám „na odpočinku“, když nevypadám na pětašedesát. Jasně, vlastně to je pořád ta lepší varianta, ačkoli v metru už mě párkrát slušně vychovaní mladíci sednout pustili! Nebalili mě, báli se, abych na ně neomdlela.
S předsudkem, že nemoc nebo postižení musí být znatelné vždy na první pohled a v chování člověka, se setkávám často. Dokonce i v řadách známých, u lékařů a v institucích, kde byste to vůbec nepředpokládali. Že mám binec ve vnitřních orgánech nebo na kůži pod oblečením, ještě neznamená, že musím denně chodit s tím samým i v obličeji (bohužel, i tak to někdy bývá), každou minutu se tvářit na smrt z vyděšení, nezasmát se a nikdy se ani trochu nenamalovat, jen abych působila jako důvěryhodný lazar a ne jako simulant prahnoucí po sociálních úlevách a lítosti. Tak tuhle hru nechci hrát. A jsem opravdu ráda, že například střeva na obličeji nerostou. Teď mě napadá, že na letišti pod nějakým hodně dobrým rentgenem by se konečně mohla ukázat pravda bez diskuzí. Asi si nahodím make-up fasádu a zaletím si na pěknou dovolenou pro důchodce. Ještě sice bude nějakou dobu trvat, než si na ní vydělám, ale věřte, že i jako invalida to časem a svéprávně zvládnu!
Foto: archiv Evy Havlíčkové
