Jejich revírem je dálnice, jejich tempo je vražedné. Moje taky. Na orbitreku funím přes čtyřicet minut.
Flekatějí mi nohy a i v rytmu zkouším podsadit pánev, vytočit kolena a prošlápnout paty na pedály, abych s prohnutýma zádama jenom nevisela na stroji za ruce. Marně. Řekněte mi, na co mám takovej zadek a stehna, když jejich sílu neumím efektivně využít? No nic.
Zrovna se dostávám do tempa, když Simira vystřídá reklama na aviváž. Zato já přitvrdím.
Zkouším se pouštět madel a klusat bez držení, což si moje hlava vysvětlí jako snahu o sebevraždu v prostoru a rázem zamrznu, držím se jak klíště. Sakra. Šlapu dál, leje ze mě, nohy se klepou a já sama sebe vidím, jak běžím někde po asfaltu, s partnerem, v lese. Tělo pluje prostorem, kroky duní a mě nebrzdí vůbec nic.
Nepotřebuju virtuální realitu, xbox, alkohol. Dokonce ani nepláču po večerech, že nechci být ochrnutá. To bych totiž měla úplně novej život, s jiným odpichem, elánem a možnostmi. A kdo mi zaručí, že bych stejně milovala lidi, humor, příběhy, mužskej hlas a blízkost s kafem v ruce? Nevyměním, fakt ne.
Ale co bych chtěla zažít hned, je ten pocit volnosti při pohybu. Prostě si světem kráčet. Aspoň jednou. Klidně dvakrát. Jen tak. Ničeho se nebát a jít. Jak chci, kam chci, v čem chci. A pak se rozběhnout. Naplno. A někoho předběhnout. Teda někoho jiného, než paní 89 + s hůlkou.
Seběhnout schody. Rychle naskočit na tramvaj. Překročit kaluž.
Jít do lesa, přes hrboly, kameny, kořeny.
Proplejtat se davem s kafem v ruce a moct se rozhlížet kolem.
Vecpat se k pódiu, přes nohy, těla, kelímky, lahve a nechat se unášet hudbou a slovy.
Skákat do rytmu a tančit.
Zvládnout shyby a umět nějaký bojový sport.
Válet se v houpací síti.
Srovnat si nohy pod sebe na sedáku židle.
Vzít si ve stoje do náruče kočku nebo miminko.
Simir už zase řádí, mně teče po tváři pot a slzy. Pár slz. Jsou tam skoro vždycky. Když cvičím dostatečně dlouho, mám spoustu nápadů i obrazů. Tělo se vymaní z obvyklých hranic, a jak posiluju, protahuju se a skládám, předkládá mi, co by bylo, kdyby. Tančím, běhám, skáču, jsem divoženka, akrobatka, atletka, baletka. V představách vnímám a prožívám kdejakou bejkárnu, nemusím šetřit síly, prosit o pomoc, rekognoskovat terén, ani se bát.
Tak mi prosím nevykládejte, že mi nemůže chybět něco, co jsem nikdy nezažila. Navíc když obrnu mám od malička a jsem přece zvyklá. Může, a někdy fest.
Kdybych totiž nevěděla, po čem prahnu a co s tím dál, byla by všechna rehabilitace nebo touha stihnout žít svůj život jen snůškou zběsilejch a prázdnejch perplex karambolů pro zábavu druhých, obvykle zdravých.
Tedy něco jako Kobra 11.
Foto: archiv Heleny Tutterové
