Pamatuji si, jak jsem roky koukala na pytle pověšené na stěnách vyšetřovny proktologie. Nedokázala jsem si představit, že bych takovou obludnost měla mít na břiše. Myslela jsem si, že mě nikdo nebude chtít, když budu po bytě chodit s kadibudkou přilepenou u pasu. Tajně jsem po nocích brečela a doufala, že to ta moje střeva vydrží.
Crohn nakonec zvítězil, a já se musela podvolit osudu. Radši pytel, než smrt. Co bude pak, to se uvidí. Prvních pár měsíců koukat na čerstvě rozřezané břicho a nateklou novou stomii lahůdka opravdu nebyla. Začala jsem se ale fyzicky cítit lépe, a proto jsem svoji stomii začala pomalu mít i ráda. Na druhou stranu jsem se za ni až nekřesťansky styděla pokaždé, když jsem někomu pytlík měla ukázat. Vyhlásila jsem boj se strachem a začala o stomii otevřeně mluvit. A k mému překvapení jsem dostala jen povzbuzující informace typu „Hej, vypadáš super a není na tobě nic znát!“
Pozitivní reakce přátel mi pomohly, abych negativní postoj ke kráse přehodnotila i v intimních vztazích. Hrdě jsem svůj hendikep sdělovala už při seznámení, abych předešla problému. Všem jsem stomii cpala do obličeje. Hluboko uvnitř jsem ale byla malinká a čekala odmítnutí, zhnusení, lítost. Nic takového se nestalo, naopak jsem byla muži opěvovaná jako hrdinná bojovnice s osudem. Nikomu tedy pytel nestál v cestě, bylo to jen ve mně.
Pomalu ale přeci rostlo moje pošlapané sebevědomí. Už jsem se neviděla jako rozřezaná chudinka, ale jako silná žena, která přežila a jejíž síla se operací jen znásobila. Někdo se narodí bez nohou nebo rukou, slepý či hluchý, s kožními problémy, moc chlupatý, nebo zase úplně holý… Nikdo není dokonalý.
Poznání krásy asi přichází s věkem. Pochopila jsem, že nemusím vypadat jako Heidi Klum, aby mě někdo měl rád. Člověk by měl hýčkat svoji vnitřní krásu, ta vnější je jen třešničkou na dortu.
Budete-li šťastní vevnitř a sami se sebou, projeví se to na vašem vzhledu a energii, kterou na lidi působíte. Nikoho pak nebude zajímat, jestli náhodou kadíte do pytle, nebo vám chybí noha. 😊
Mějte se blaze a mějte se rádi,
Tereza
Foto: Jan Hrdý
