Vlezu do výtahu. Klesám osudu i podlaží vstříc. Nasaju vůni manga s karamelem, málem to se mnou flákne. Hledám zdroj, ale ovoce, cukr, ani vařič tady nejsou, dokonce ani samička v oparu. Omámená jsem tu teď já, kontraproduktivně. Jako bych nevrávorala už dost.
Přesvědčit děvče, že samo o sobě tak nějak smrdí, je úžasnej kšeft. Takže se drásám ve vaně, samozřejmě s použitím přípravků na dané části těla. Už se nemůžu dočkat, až se kromě sprcháče a intimního mýdla někdo vytasí s mycím gelem na přetížená ramena, zatuhlý krk, šupinatý lokty a rejhu na zadku. Zatím si vydrbu hlavu, oholím se a oklepu z vodního kamene.
V zájmu mládí a civilizace bych se měla napajcovat ještě kokosovým olejem, tělovým máslem nebo aspoň mlíkem. Bože, mám hlad! Následně si opečuju ruce, nehty, obličej, dekolt, celulitidu a jizvy a při čištění zubů se na sebe šklebím do zrcadla. Vycházím z koupelny a připadám si jak po předpírce. Následuje antiperspirant, oblečení se stopou Arielu a aviváže a ve finále kapka toho parfému, jsem přece velká holka.
Hele, asi nejsem. Už takhle mi přijde, že každá z těch věcí nějak voní. Nejspíš pocházím z hyeny, ale ta přeplácaná pachová stopa mě vysloveně deptá. Chci cítit jenom mýdlo a trochu té čistoty, nebránila bych se ani polím s bavlnou, ale tohle je na mě vážně moc. Bohužel, vůně vývaru, hlíny, kůže a knížek není v důlku na krku zrovna trendy. Jenže natolik bio, abych se obětovala ledovcový vodě bez barvy, chuti, zápachu, taky nejsem.
Kdo vymyslel, že sexy je čpět jako borůvky, zašlý šperky, moučník nebo zválená louka? Komu mám já nakukat, že jsem sladká kalupinka? Nejsem ani konvalinka, ani orchidej, ani mandarinka. Mám tu kouzelnou vlastnost, že když na mě z hecu někdo stříkne trochu neznámého parfému, musím jít tak třikrát do sprchy, než z toho vjemu nejsem štajf. A když se trefí do vlasů, tak to abych si oholila hlavu.
Snažím se tomu čelit a občas nakouknu do parfumerie. Jenže vedle těch šik prodavaček, co se s aerosolem snad i narodily, si připadám divně. Takže ztuhnu, čímž mnohem víc riskuju, že se o něco zapřu a strhnu na sebe regál všeho blyštivýho kolem. Navíc mojí definici jemnosti a lehkosti dámy nerozumí, cpou mi něco mezi pudrem, skořicí, vanilkou a mentolem. Ve finále jdu na kuráž inhalovat do pánského oddělení a doma z toho pak mám problémy.
Moje oblíbená nevtíravá kosmetika nemá ani parfémy, ani toaletky. A fluida jiné boží řady nedávno zákeřně obohatili o výtažek z meruňkových jader. Asi mám být za svěží broskvičku, což ke smogu, stresu, kafi, žvejkám a vráskám vyloženě pásne. Ale něco na tom přece být musí! Všechny ty miniaturní lahvičky, flakony, dárkový kazety a tajemný sady působí žensky, sběratelsky a dospěle. Ta alchymie je dokonalá. Jen mi nevoní.
Hledám tu pravou, a stojí mě to víc času, iluzí a odvahy, než lovit a ustát toho pravého. Nádhernej paradox, teď jsem vážně perplex.
Foto: archiv Heleny Tutterové
