Pohlazení od psycholožky
Skupina Slza se odmlčela sociálním sítím a fanouškům – tak by zněl velký titulek, aby oslovil čtenáře. Skutečnost je taková, že členové skupiny se jen rozhodli stáhnout do ústraní, aby měli klid a mohli tvořit nové písničky. Chválí si tuto dobu a berou ji jako přínosnou i z hlediska svého osobního rozvoje.
Jak si může člověk udělat takovou odmlku ve svém pracovním rytmu? Jednoduše. A nemusí to být hned několik měsíců. Já si to dávkuji po částech.
V roce 2006, tedy v době druhé části léčby po operaci rakoviny prsu, se stal mým oblíbeným autorem Irwin D. Yalom. Byla to doba, která se vyznačovala většími bolestmi, než po aplikacích prvních cyklů chemoterapie. Alespoň já jsem to tak pociťovala. Tělo bylo již více unaveno a přidávaly se k tomu bolesti kostí a svalů. Takové, jaké mne jako dítě budily v noci, když mi rostly kosti. Já si to nazvala jako nechodící chemo. Mnohdy to tak bylo. Bylo to i celkově náročnější období. Venku silné mrazy, na hrudi občas splín, ale v duši naděje, že je to přínosné a že to chrání moje tělo před možností nějakého nechtěného bujení.
V tu dobu jsem byla ve čtvrtém ročníku jednooborové psychologie. Zrovna jsme měli předměty obecná a skupinová psychoterapie. Moje myšlenky ohledně nově získané diagnózy „zhoubný karcinom“ se právě díky četbě do školy ubíraly trochu jiným, žádoucím směrem. Ale svoji paměť i mysl bych nazvala jinou. Míň jsem si pamatovala, hůře jsem si vybavovala i mnohá slova, děti mi občas opakovaly, že „už mi to přeci říkaly!“ Nevěděla jsem, zda to připsat narkóze nebo účinkům chemoterapie nebo možná sníženému sebevědomí spojenému se změnou vizáže ženy, která kdysi měla vlasy až k pasu a nyní nastala absence jediného vlasu či chloupku na těle. Já se snažila si nacházet jen výhody a pozitiva tohoto stavu. Ale uvědomovala jsem si, že doba jet na zkoušku a složit ji právě z tohoto státnicového předmětu, ještě nenastala.
Uvnitř jsem věděla, ale moje komunikační dovednosti byly prostě jiné. Vnímala jsem to. Tak jsem si četla od tohoto autora jednu knihu za druhou. Díky Irwinovi a jeho knihám jsem si sama doma připadala jako příslušník psychoterapeutické skupiny. Úplně mě styl psaní úspěšného psychoterapeuta a autora mnoha vědeckých i populárních knih vtáhl do děje. Nejen, že jsem se tímto učila a připravovala na zkoušku, ale zároveň jsem se ve své „terapeutické komunitě“ cítila bezpečně a někam jsem se začlenila. Zároveň jsem se i rozvíjela.
Shodou okolností jsem si na zkoušce u profesora Kratochvíla, významné postavy tohoto oboru a autora mnoha knih o psychoterapii, vytáhla otázku ohledně eklektických představitelů. Protože seděl naproti mně, uvedla jsem ho jako významného českého představitele. Ale že budu mluvit o významném zahraničním představiteli – tedy i Irvinovi D. Yalomovi. Cítila jsem se jak ryba ve vodě.
Vzpomínka dávná, ale hodně živá a milá. Když jsem si v magazínu Inspirante přečetla v článku Marie Zemanové, že vyšla nová kniha „mého“ autora – Stávám se sám sebou, hned mě to inspirovalo ke koupi. Do četby jsem se tentokrát nenořila jen sama.
Připravovala jsem si vzdělávání pěstounů pro Sociální centrum pro rodinu. Pocítila jsem únavu v očích. Tak se stalo, že manžel nám začal nahlas předčítat. Začalo to víkendovým čtením na balkoně a pak následovaly kouzelné čtecí večery. My, kniha a žádné sociální sítě ani TV. To se usínalo!
Vynořily se mi v této souvislosti vzpomínky. První, z raného dětství. Listopad býval v Československu měsíc československo-sovětského přátelství. Tehdy to byl měsíc, kdy se nebylo na co v televizi dívat. Výjimku dělal nějaký válečný film. Na ty jsme ale se školou chodili do kina. Měla jsem však ty listopadové večery ráda, protože se občas trávily doma při svíčce (bývala v tmavohnědém bakelitovém obalu). Jeden rok nahradila kamna značky Petra nová, vyrobená v DDR (Německá demokratická republika). A soudruzi neudělali chybu! My se zprvu v obýváku dívali do řady průhledných sklíček nad spodními dvířky jak uvnitř hoří. Rozhostila se rodinná pohoda s čajem s medem, povídalo se a koukalo se do ohně.
Druhá je tak z roku 2001. Tehdy se u nás pravidelný čas scházeli přátelé. Uvařilo se spoustu čaje, každý něco dobrého přinesl. Vždy měl někdo na svůj večer připravené pro ostatní nějaké povídání. Někdo mluvil o čakrách, někdo jak pracuje s virgulí, různá, ale velmi zajímavá témata. Dnes bych to nazvala workshop osobního rozvoje. Já si tehdy připravila knihu „Kam se poděl můj sýr“ a prvně veřejně četla knihu před publikem. Byl to zvláštní, ale krásný pocit. Zprostředkovávala jsem něco, co mne oslovilo pro ostatní. A od té doby vím, že není dobré setrvávat tam, kde sýr není. Je lepší se rozeběhnout do neznáma, ale s nadějí, že tam nový sýr bude. Prostě něco dělat. Ne pasivně čekat, že se možná něco dobrého stane samo.
Někdy je dobré se odpoutat od všeho ruchu, sociálních sítí a usebrat se někam do klidu, být sám se sebou. Je to čas, kdy se člověk může znovu nalézt, urovnat si svoje myšlenky, priority, směřování. Ve vztahu to může být právě i takové společné odpoutání se od venkovního světa a zabrání se do společné činnosti krásně inspirativní a spojující.
Foto: archiv Zuzky Nemčíkové
