„To, jak lidé reagují, vypovídá o nich, ne o Vás, Helí.“ To je sice fakt a já moc děkuju za příval podpory, kterou spustil minulej sloupek. Ale víte, nemůžu kráčet světem s tím, že všichni jsou blázni, jenom já jsem letadlo. 🙂 Já totiž bez vaší navigace hangár fakt nenajdu. 🙂
Ale teď vážně. Psát o pomoci je trochu nevděčný téma, ale výživný, tak mě ještě nechte. Děkuju. 🙂 Všichni chceme věřit tomu, že jsme mnohem lepší, než jsme. Přispíváme do sbírek, skupujeme kytičky na špendlíku, víříme diskuse, vymýšlíme projekty a svoláváme koncerty. Tralala. Jo, to má šmrnc, jen tak dál.
Akorát v mezičase už nemáme morál na to všímat si, co se děje kolem, jakože hned vedle. Pro samou záchranu deštných pralesů necháme omylem uschnout luční kvítí za barákem a brzo nejspíš neseberem psí bobky, abychom zbytečně nestresovali trávník. Navíc dopřejem svobodu všem a všemu a v tom divným maglajzu povinností, práv, svobod, účtů a hnutí ztrácíme původní kontury světa a nakonec sami sebe.
Nevím, kdy přesně začala bejt hanba dělat malý věci bez důkazu. Malý, skoro neviditelný a úplně jednoduchý. Zamést schody, vynést nákup, hezky zaparkovat, uhnout, podat kompot, stavit se bez ohlášení. Proč je to snadný najednou tak podezřelý? Nic přece není jen tak, už i flákat se musíme umět, prokrastinujeme vědecky, s koučem a za prachy. Čím větší a složitější vystavíme věc, tím jsme větší machři. Jo tak.
Tak touhle optikou jsem asi sněženka. Na vaší pomoci jsem regulérně závislá. Nechci, dám to i bez vás, jen tak nejspíš dojdu k cíli dva týdny po termínu a bez špetky sil. Zbytečně. A přitom mi pomůže opravdu jen malá věc, jeden krok, jedna ruka, deset vteřin, jedny eskalátory, zavázaný tkaničky.
Když je to taková drobnost, proč se to nenaučím sama, vždyť se skoro nedržím, hele. Protože mám dětskou mozkovou obrnu. Protože přesně takhle se ta diagnóza v praxi projevuje, jen vám to doteď nikdo neřekl.
Tuhle jsem zapomněla na jeden úplně blbej tramvajovej ostrůvek. Já totiž nezvládnu chodit v prostoru, když mám z jedné strany koleje, z druhé auta a nikde tam není nic, o co bych se mohla opřít. Takže jsem vylezla, omotala se o sloup zastávky a zůstala jsem stát. Koukala jsem, jak důchodci, maminky s dětma, i lidi s holema jdou, kam potřebujou. Já ne, nebyla jsem dost předvídavá a rychlá. Nikdo nebyl tak blízko, abych si mohla říct o pomoc a na telefonát bych se musela pustit a pootočit. Bizár. Vypadala jsem jak sjetá, se sebedůvěrou totálně v hajzlu.
Zkuste takhle paralyzovaný čekat dvacet minut na další tramvaj a modlit se, ať někdo vystoupí tak blízko, aby vás viděl a chtěl vás rozmotat. Zkuste přemejšlet o tom, jak mu to vysvětlíte, protože jakmile vám podá ruku, půjdete skoro jak laňka. Zkuste si představit, že když se sami pustíte, spadnete a už se nezvednete, i když pro to není žádnej důvod. Zkuste vnímat, jak na vás čumí lidi z druhý strany chodníku, ale nikdo se nepřijde zeptat, protože jste nejspíš pod parou nebo postáváním u železa vyznáváte nový náboženství.
Zkuste si představit, kolik takových ostrůvků v životě je.
Jak je pak člověk rád, když jde zrovna někdo kolem. Jen tak. A všimne si.
Foto: Pixabay
