Když mi byly čtyři, naučila mě máma básničku Hora Říp ze sbírky Maminka od Jaroslava Seiferta.
Hora Říp
Viděl jsem hory plné ledu,
však zpívat o nich nedovedu.
Jiskřily dálky nad hlavami
jak bledě modré drahokamy.
Jímala závrať při pohledu,
zpívat však o nich nedovedu.
Když ale vidím na obzoru
uprostřed kraje nízkou horu,
na nebi mráček běloskvoucí
– přestane srdce chvíli tlouci.
Oblaka letí v klasech zralých
a koně dupou po maštalích.
V panácích jsou už všude snopy
a svatý Jiří zvedá kopí,
aby je vrazil ve chřtán dračí,
a motýl spěchá po bodláčí;
a jako krůpěj na prstenu
třpytí se drobná kvítka rmenu.
Tu nemohu se vynadívat
a všechno ve mně začne zpívat,
zpívat i plakat. Maminko má,
jak je to hezké u nás doma!
Vždycky jsem ji podezřívala, že je to zvláště kvůli poslední části básně – propagandistickému zvolání Maminko má, jak je to hezké u nás doma!
Protože jsem jako dítě nijak nevynikala, kromě bohaté slovní zásoby a prořízlé pusy, básničku jsem párkrát přeříkala.
Sklidilo to údiv, jak jsem tu hordu písmenek nasoukala do hlavy. (Je to taky dodnes to nejdelší, co jsem se kdy naučila zpaměti a pořád to tam je).
Podřipsko jsme navíc měli na dohled a u nás doma – až na ten hnusný režim – to bylo hezké.
A u nás doma – v tom našem doma – to bylo nejhezčí. A dodnes je, i když už od osmnácti s rodiči nebydlím.
Podle některých učení si prý rodiče a rodinu volíme. Jsem ráda, že už jako zygota jsem měla dobrý vkus.
Foto: Aktron / Wikimedia Commons [CC BY-SA 3.0]
