14. března jsem na svůj facebookový profil napsala: „Až to všechno skončí a my se ohlédneme, zjistíme, že jsme jako společnost jiní. Paradigma je obecně přijímané schéma, vzorec myšlení či model. A to tahle krize mění už teď. Mimo jiné nás nutí být si blíž – k sobě navzájem i k sobě samým. To, co mě v uplynulých dnech nejvíc inspirovalo, je rychlost té změny a taky pružnost zezdola – učitelé, neziskovky, malé firmy, umělci, média. Z minuty na minutu bylo potřeba dělat rozhodnutí, rušit věci, vymýšlet, jak je udělat jinak… Bude to ještě mazec, ale vyjdeme z toho silnější. Protože to, co zabíjí, není jen virus, ale pohodlný zvyk.“
Moje pero tehdy poháněl životní optimismus a také poznání, že krize posiluje.
I když už jsme v půlce března tušili, že vše jen tak neskončí, jen málokdo si uměl představit, že bude nouzový stav trvat 66 dnů a jak s námi (jednotlivci i společností) zamává.
Mazec to teda byl! A zotavování z nemoci bude ještě trvat.
Ale silnější jsme už teď.
A taky si míň lžeme do kapes.
Foto: Pixabay
