Nikdy jsem neměla ráda sport a vždycky milovala thrillery. Sedět v napětí posedlá nějakým fiktivním dějem, to je přesně to, co považuji za šílenství. Špatné je, že když nemáte fyzičku, tomu vrahovi s mačetou těžko utečete. Ale o tom jindy. Nyní se zdá, že zešílel celý národ. Není třeba chodit demonstrovat na Staromák, abychom dali najevo svůj strach. Někdy se obavy vyjevují mnohem rafinovaněji a skrytěji…
Izolace paradoxně prohlubuje strach z lidí. Vyjdete ze cviku. Spolubydlení, v kterém se právě nacházím, tak může být někdy náročné. Udržet domácnost pohromadě se v době covidu zdá nadlidský výkon, doslova boj o život. O co jde? Na bytě se nám dějí personální změny. Stěhování. Do toho zima a karanténa. Takže otrava. Tím spíš, že moje napjatá mysl dostává reálný důvod blbnout. Ale občas to bývá i zábava. Občas.
Když přijdete ze dne na den o leckteré jistoty, pokračujete v tom, co jste dělali předtím. Někde ty jistoty totiž musíte nabrat zpátky. Takže sedám k PC a začnu odpovídat na maily. Vtom slyším zvuky. Jako by někdo utíkal, dupal, rychle dýchal. Druhý hlas na něj mluví. Blázním? Začnu chodit po bytě. Podívám se na chodbu. Nic. Třeba někdo vyšiluje kvůli covidu. Kouknu z okna. Nic. Calm dowm. Calm down. Naběhlo sem embargo? Bojím se. Snažím se odreagovat. Nic. Je to marné. Neusnu, dokud na to nepřijdu.
Vtom slyším další zvuky. Otevřou se dveře od pokoje a já na chodbě spatřím spolubydlícího. „Nestalo se nic?“ ptám se. Spolubydlící odloží notebook a začne se smát. „Ne.“ On zkrátka využil prázdného pokoje a začal v něm cvičit fitness. Pustil si na PC online hodinu a jel sestavu. Odtud ty brutální zvuky. Záhada Blair Witch vyřešena. Chce se mi říct, že podstupovat takovou drezuru je zločin, ale… Kdo jsem já, abych soudila.
Napadá mě k tomu jen anekdotická aluze: To je vražda, napsala…
Foto: Pixabay
