Jakub Starek je čtyřiatřicetiletý muž z Havířova, od narození nevidomý. Sám říká, že díky mamince, která už od dětství pro něj nepožadovala žádné úlevy a dala ho do běžné školy, dokáže až na výjimky fungovat jako zdravý člověk bez omezení. „Ale v poslední době mi ve zdolávání překážek vydatně pomáhá manželka,“ říká v úvodu rozhovoru Jakub Starek.
Když říkáte, že maminka vás v dobrém smyslu cepovala, jak to probíhalo v praxi? Tím myslím třeba školu, pak gymnázium a později i vysokou školu. To asi nebylo snadné…
Studoval jsem s normálními studenty, byl jsem plně integrován. Dřív jsem používal různé kompenzační pomůcky, které mi při studiu pomáhaly. Ať už psací Pichtův stroj, který psal Braillovým písmem, nebo počítače s hlasovým výstupem a mnohé další. Dnes už celou řadu drahých pomůcek nahrazuje běžná technika jen doplněná o speciální programy, jako jsou odečítače obrazovky a podobně. Takže mám v kapse běžný mobil, doma a v práci běžný notebook, jen jsou ,ukecanější“ než ten váš.
Sám hodně mluvíte i o svých čtyřnohých pomocnících, vodicích psech. Když jste studoval práva v Brně, doprovázela vás Xenie. Jak dlouho jste se učili trasy, které jste musel v novém a neznámém prostředí každý den zdolávat?
Trasy stačilo párkrát projít s vidomým průvodcem, naučit se je a také psa, abychom si oba byli víceméně jistí. Teď mám černou labradorku Colette, navíc vývoj technologií postupuje stále kupředu, a tak používám například speciální náramek Sunuband, který pracuje na bázi sonaru. Do zápěstí mi pomocí vibrací oznamuje překážky, které se nacházejí ve směru natočení čidla náramku. Zatím se s touto poměrně novou pomůckou učím fungovat. Ale díky technologiím a tomu, že mě na cestách často doprovází milující manželka, je Colette už spíš našim mazlíčkem než vodicím psem v pravém slova smyslu.
Od té doby, co jste práva dokončil, už pár let uplynulo. Jak to bylo s hledáním pracovního místa a kde pracujete nyní, co je na vaší práci zajímavé?
S hledáním místa to bylo velmi složité. Pracoval jsem zpočátku na různých chráněných pozicích ve společnostech, které tzv. „pomáhají“ handicapovaným, ale ve skutečnosti jde některým pouze o státní dotace. Zdaleka všichni však takoví nejsou, věřím, že většina určitě ne. Poté se mi podařilo získat práci tady v Technických službách Havířov jako právník. Baví mě to, kontroluji smlouvy, vymáhám dluhy, podávám žaloby, aktualizuji směrnice, připravuji podklady pro výběrová řízení, vyhledávám různé informace. Je to pestré a nikdy nevím, co přinese další den.
Netajíte se tím, že pro vás je velkou výzvou sport. Co jste už vyzkoušel, co provozujete nyní a platí ještě, že vaším snem je zkusit si akrobatický let s pilotem a řídit auto? Už se tyto sny podařilo aspoň částečně naplnit?
Co se týče sportu, přiznávám, že je to teď trochu slabší než dřív, kdy jsem zkoušel nejrůznější sporty pro nevidomé. S ženou jsme si koupili auto, tak často jezdíme na různé wellness pobyty. Začali jsme plavat, ale do toho nám zasáhla pandemie covidu. Takže s rodinou mé ženy podnikáme různé túry po horách u nich na Jesenicku. A na jaro plánujeme in-line brusle nebo jízdu na tandemovém kole, zatím se toho manželka bála, ale snad ji ukecám. A řízení auta? O splnění tohoto snu se postarala manželka, dostal jsem k loňským Vánocům jako dárek speciální poukaz v autoškole, která pro mě program připravila. Bylo tam jak řízení osobního auta s instruktorem, který seděl vedle mě, tak driftování a v neposlední řadě řízení velkého nákladního auta na speciálním polygonu. A sen proletět se v akrobatickém letounu si nechávám na později, věřím, že si jej také splním.
Protože spolu nemluvíme poprvé, nemůžu opomenout, že jste velký fanoušek havířovských hokejistů a fotbalistů Baníku Ostrava. Jak člověk, který nevnímá dění na hřišti zrakem, může třeba fotbalový zápas prožívat? Podle čeho se orientujete? A pokud dávají třeba zápasy reprezentace v televizi, pouštíte si ji?
Samozřejmě, že si je v televizi pouštím. Bohužel v této době jsme na televizní a internetové přenosy tak nějak odkázáni všichni. Na sportovních utkáních mě nejvíc baví atmosféra, orientuji se také podle odrazu puku od hokejek či balonu od kopaček, pokud tedy na zápase můžu být. Snad se ta doba covidová brzy změní a dostaneme se opět alespoň částečně do normálu a do hledišť stadionů.
Zásadní změna se však odehrála ve vašem osobním životě…
Máte pravdu, oženil jsem se. S ženou jsme se poznali na internetu, začali jsme si psát. Poprvé jsme se viděli loni v lednu, když přiletěla domů na Jesenicko z Anglie, kde tehdy pracovala. Přijel jsem za ní s Colette autobusem. Už v únoru se stěhovala ke mně a tentýž rok v září jsme měli svatbu. Takže celkem fičák. Ale ani v nejmenším toho nelituji a jsem nesmírně šťastný, že jsme se našli. Překonáváme spolu veškeré překážky, nové výzvy, které život přináší. Manželka je velmi vnímavá a líbí se mi její přístup k životu ve smyslu hledat, jak věci jít mohou, a nehledat důvody, proč něco nejde. Kromě mé maminky a mé rodiny, která mě posouvala a formovala dřív, to teď dělá ona. Například mě teď hrozně baví učit se vařit, zatím jen tak zlehka ‒ krájím maso, zeleninu, udělám jednoduchá jídla, například lečo s vajíčkem. Obavy mám zatím ze smažení, ale i to se časem snad poddá.
Těsně před naším povídáním jsem se od vás dozvěděl, že se svou ženou čekáte miminko. Prozradíte jestli to bude kluk, nebo holka a kdy máte termín?
Termín máme v dubnu. Bohužel jsme se při poslední kontrole dozvěděli, že to nevypadá moc dobře a hrozí, že se dítě narodí mrtvé, nebo zemře krátce po porodu. Ta zpráva nás naprosto zdrtila, ale snažíme se i s takovou nepřízní osudu bojovat. Chováme naději, i kdyby měla být jen minimální. A se stejnou nadějí se budeme snažit hledět do budoucna. Jsem celoživotní bojovník a optimista a věřím, že zase bude líp. S ženou jsme si vzájemně obrovskou oporou a jsem moc šťastný, že ji mám. A jak se říká: „Per aspera ad astra“, tedy Přes překážky ke hvězdám.
ad foto: Eliška a Jakub Starkovi
Foto: archiv manželů Starkových
