Zápis zněl jasně – rozcvičit ženu s kulhavou nohou. 🙂 V úterý a ve středu, dva nejvíc ledový dny posledních let. Zvažuju rolbu, auto, cepín a mačky, případně povolat odborný ansámbl k sobě domů. Víc rozumná než romantická nakonec vypnu Zárybnickou, zavřu diář i peněženku, zaleju meduňku a domluvím si průvodce. Jenže Costner na venkov nemůže, střežit začne až ve městě. Bodejť.
Na bus se obouvám o půl hodiny dřív. Nandám si zimní boty, navleču nesmeky. Postavím se, hřeby se zarejou do dlažby a já se skácím zpět na štokrle. To nepůjde. Záchrana letí do kouta, já před barák. Potkám paní se psem a poprosím je o doprovod. Štěně radostí hopsá a žertovně mě kouše do rukavice, sousedka je naštěstí o poznání klidnější a bezpečně mě dovede, kam až může.
Po pár osamělých šouravých krůčcích se mě ujal pán, co se vracel z noční. Být to ve filmu, tak jsme se seznámili, ale v reálu jsme pohovořili o sněhu, rouškách, silnicích a šlus. Do autobusu mě přes haldy sněhu vsunuli další dva lidi, jeden zezadu, jeden zepředu. Řidič zvažuje, že za kulturní vložku se výjimečně legitimuje on mně. Co viděl, mu stačilo, zettépko netřeba.
Dosavadní bilance – čtyři a pes na přibližně pět set metrů. Začínám se bát, jeden Costner bude málo.
V cíli mi Costner nabízí pomocnou ruku a následně mi drží loket, dlaň i palce cestou na tramvaj. Nastala chyba v logistice a dlažba kolem metra nás zbrzdila v rozletu. Tedy mě. Costner je ledově klidný, protože jemu neklouže nic, i když má na nohách sportovní tenisky.
Zamrznu. Costner prosí, já trpím, on sází na zdravý rozum a historickou zkušenost s vlastníma nerozjetýma nohama. Teče mi čůrek potu na zádech a odmítám se hnout. Dva metry vlevo od nás mladý muž svačí a znuděně nás pozoruje.
Začínáme se domlouvat jako telegraf: Pojď – nejdu – půjdeme pomalu – to klouže – neklouže – já nemůžu – musíš – jdu domů – a kudy? Kadence slov a frustrace se zvyšuje, šourám se smrti vstříc. Kolem nás kráčejí mladí, staří i děti, pohoda jazz.
Hele, běžkař. Asi mu šlohnu lyže. A majznu s nimi Costnera po hlavě, protože on to jinak udělá dřív. Rychlost dva centimetry za deset minut není příliš komfortní, chápu. Možná by mě v bezvědomí dovlekl do tramvaje rychleji.
Vystupujem v historické části Prahy. Takže kostky. Všude. Stoupnu mokrou nohou na ostrůvek a podjede mi to. Costner drží, já plaším. Další vráska. Jsem vyděšená a stojím. Costner nechápe a upíná se na přechod. Tak dlouho tu, doufám, nebudem. 🙂 Začnu zuřit a vysvětlovat a nakonec poprosím dalšího člověka o oporu zleva.
Při pohledu do mých hrůzou rozšířených zorniček a Costnerovy ostře řezané tváře mi nikdo neodmítne. A fakt to vypadá, že to lidi i baví. Jsem vděčná, ale taky neskutečně vysátá, rozcuchaná a nesvá. Přechodů a divných povrchů je cestou až moc. A každej klouže jinak. Teče mi sníh z bot a nervy.
Costner nechápe, že se bojím ledu, sněhu, štěrku, břečky, vody, kaluží. Vždyť mě drží. Je tu se mnou. No jo, ale jít musím sama. Bez rovnováhy a s citlivostí na sebemenší nerovnost nebo překážku to moc nejde. A když vidím, že někde by stačila jen lopata nebo koště (na sníh, ne na mě), pumpuje mnou bezmoc ještě víc.
V cíli zvažuje Costner změnu profese nebo příruční sedativa a během mého fyzio sedánku se jde kondičně proběhnout Prahou a přeleštit zbraně.
Fyzio má v ordinaci rybičky. Ví proč. Já už taky. Hledím na bezzubá zvířátka lapající tlamou po dechu a přemýšlím, co by udělala Dory. 🙂 Snažím se najít ztracenou sebeúctu, přepočítat ruce a nohy, dostat z bot vodu, z víček řasenku a zpod roušky úsměv.
Šla bych si lehnout. To se mi splnilo, ale musím při tom ještě cvičit, vnímat svoje tělo, odstínit ostatní těla a mozky v místnosti, přepočítat rybičky a vyslat vzpomínku Costnerovi. Zvažuju, že bych se u fyzia nechala internovat nebo mu aspoň ukradla auto. Jenže bych ho nenašla ani neuměla řídit. Tak nic. Podobně zavrhnu vylovit si na cestu rybičku, abych v tom neplavala sama.
O osmdesát minut později jsem klidnější a o dva centimetry vyšší a vyrážím se zdrcnout cestou zpátky domů. Mám Costnera a Costner má v kapse hodinky a v očích nepřítomný výraz. Sem tam se i usměje, asi že se mu to krátí.
Když mě nasune do autobusu, v moderním voze mi podjedou na podlaze nohy a v uličce visím za obě cvičením vyčerpané ruce. Zakousla bych se do držadla, ale bojím se zubaře a covidu. Nastupující mě naštěstí mexickou vlnou vtlačí na místo.
Řidič hlásí, že v eko káře není topení topením, ale klimatizací. Čili nehřejeme, ale chladíme. Samozřejmě. Imunitě zdar! Svěží koncept následně podpoří častým větráním, způsobeným zaseklým mechanismem zavírání dveří.
Unavená steču z autobusu ven a zůstanu zapíchlá na chodníku. Vypadám, že začnu brzy žebrat nebo bulet, možná obojí. Naštěstí to není třeba, protože se mě ujme paní, která si mě pamatovala coby nešťastnici z rána. Je bezva, vypustí mě až před vchodovými dveřmi.
Dolezu domů. Táhnu batoh a nohu. Je mi zima, ale počasím to není. Myslím na fyzia a úžasně přínosnej čas. Myslím na Costnera a jeho stabilitu a odolnost. (Kecám, svaly má sakra dobrý!). Myslím na to, jak málo by stačilo, aby se venku pohybovalo mnohem líp. Nejen mně.
Venčila jsem se pět hodin, protože na všechno potřebuju rezervu. Málo jsem pila, jedla i vyměšovala, ale o to víc jsem byla zranitelná a přitom v pozoru. Musela jsem vysvětlovat, povídat si a stíhat vymýšlet, co dál, aby chození v zimě nebylo kurva tak těžký. Klouže to samozřejmě i ostatním, ale zjevně ne takhle. Asi že nemaj obrnu.
Nakonec jsem se vsedě v předsíni nad odhozenými nesmeky rozbrečela. Možná bych taky měla zůstat v koutě. Celou zimu. Pro sichr.
Foto: NASA/Joel Kowsky, Public domain, via Wikimedia Commons
