Když máte odmalička diagnózu, je potřeba brát spoustu věcí vážně. Velmi vážně. Ale posedlost téhle civilizace váhou je přinejmenším na pováženou. 🙂
Když se narodíte, jsou všechna ta čísla předmětem bujarých oslav. Kdybych ale věděla, že to je v podstatě jediná možnost, kdy mi někdo bude veřejně tleskat za to, kolik vážím, a bude nervózně vyhlížet každé deko navíc, chtěla bych si to užít víc. Mnohem víc.
Soudě podle mých miminkovských výrazů jsem si už tehdy určitě něco zásadního o vlastní hmotnosti myslela, ale slintala jsem z toho blahem a nestálo mi to za řeč. Ve světě, kde máma mele maso a Ema má mísu přece žádné kalorické nebezpečí nehrozí a nehubne tu nikdo. O tom, že táta má vanu, máma mele proso a Ema má mísu salátu se zavile mlčelo.
Časem mi v ordinacích zkoumali hlavu, ramena, kolena, palce, úhly v kyčlích i v achilovkách, a když už nevěděli, kudy kam, postavili mě na váhu. Máš bolesti? Zhubni. Špatně chodíš? Zhubni. Máš iksovky? Zhubni. Máš kvůli postižení přetížený pohybový aparát? Zhubni. Hodně padáš? Zhubni.
Nechci tu rozporovat důležitost zdravého nebo aspoň zdravějšího životního stylu, ale samozřejmost, se kterou se všechno moje životní štěstí svádělo na váhu, byla fakt tristní. O dětské mozkové obrně nevěděl tehdy nikdo nic, zato 90-60-90 si holčičky vytleskávaly už ve školce. Úsměvné bylo, že čím kulatější odborník kolega či známý, tím radikálnější zastánce toho, jak těžká si můžu vůbec dovolit být.
Kdybych byla zdravá, je to jen moje věc, ale protože nejsem, pak bych se měla zamyslet a zůstat doživotně šlank. Čili mít věčně zhruba padesát kilo, protože to je takové přiměřeně asketické číslo, ještě hezčí než výška mínus sto deset. A je fuk, že tolik jsem naposledy vážila někdy na základce.
Články s hláškami jako „hubnu starostí o domácnost a lítáním kolem dětí“, „zapomněla jsem se najíst“ nebo „stačí nedat si po páté večer čokoládu“ mě přivádějí k šílenství. Stejně jako povánoční dieta nebo omezení tím, že si místo sedmičky vína dám dva týdny Sedmičku pionýrů a brokolici.
Nechápu, proč bych měla mít orgasmus z toho, že nějaká známá osobnost má vyrýsované břicho a mezeru mezi stehny, za což se dočká ovací, jako kdyby svým objevem, tady spíš objemem, spasila lidstvo. Přeju jí to, moc, ale to se kvůli tomu mám cítit hůř? Závodím snad s někým?
Až časem jsem pochopila, že jsou holky, co mají celý život plus mínus stejnou váhu, většinou milujou sladké a svou figuru halí do dlouhých trik a mikin, protože je vlastní prsa a zadek trochu děsí. V osmadvaceti obléknou stejné tílko jako ve čtrnácti a dieta pro ně často znamená, že si po obědě dají jako zákusek o jedny miňonky míň a třeba se k tomu projedou na kole.
Pak jsou taky holky sportovkyně nebo ty, co jídlo ve všech podobách milují a bez problémů můžou několikachodovou večeři, protože nad jídlem v tom nejlepším slova smyslu nepřemýšlejí. Když mají hlad, jedí, když ne, tak ne.
Bláznivou sortou jsou věčné dietářky, co vám úbytek v dekagramech zahlásí hned po pozdravu. Komentují všechno, co mají ony i někdo další na talíři, a pokud se jim v téhle době dostane do ruky almanach o nějakém stravovacím směru, doporučuju na čas utéct a nechat je jejich osudu. 🙂
No a kromě nějakých těch extrémů jsou tu pak i holky, co by pro svůj život potřebovaly dvě, možná tři skříně a v nich dvě, možná tři velikosti oblečení, aby mohly variovat podle menstruačního nebo frustračního cyklu. Tyhle holky se většinou rády hýbou i rády jedí a chápou zákonitosti příjmu a výdeje, co fungují všem, jen ne jim. 🙂 Nic z toho nemusí být ukázkou jejich slabé vůle nebo dietních chyb, prostě je jich někdy víc a jindy míň. Zřejmě proto, aby se v životě nenudily.
Paradoxem je, že dámy z jednotlivých skupin se málokdy chápou. Celoživotně štíhlé holky mají často dojem, že holky se dvěma skříněmi jedí od rána do večera, protože jinak by přece shodily raz dva. Dietářky se snaží přijít těm štíhlým na kobylku, protože podle veškeré logiky by to s miňonkami jít vůbec nemělo. A pohodářky vás klidně pozvou v deset večer na večeři zakončenou pohárem, protože bagr. Že po takovém debužírování bude brzy potřeba na vás, to si vysvětlit nenechají. 🙂
Každopádně je celý ten humbuk kolem kil hlavně dobře vymakaná strategie. V magazínech pro ženy stránka o spokojenosti ve vlastním těle doplněná fotkou třináctileté slečny a hned vedle zaručená okurková dieta a sezonní detox. Oblečení navěšené na jeden typ figury, šestatřicítka velikost coby zbraň hromadného ničení a kolektivního uznání.
Možná bychom konečně měli do života přibrat něco jiného než váhu. A lehkost pak přijde raz dva.
Foto: Pixabay
