Systemická terapie je poměrně mladým směrem, který se vyvíjí v posledních desetiletích. Ačkoliv pozornost mu byla u nás připisována od druhé poloviny 80 let. Zásadní vliv na ni měl mimo jiné psycholog Jean Piaget. V současnosti má mnohé styčné body s populárním koučinkem, využívá se i v pracovním prostředí. Důležitá pro tento směr je sociální realita, v které jsou pozorované jevy nahlíženy v hierarchickém kontextu. Systemická terapie říká, že největším odborníkem na svůj život je klient sám. Dává mu proto svobodu naložit se změnami a řešením, jak uzná za vhodné.
Systemická terapie je takový terapeutický směr, který se soustředí na systém – a tím může být například rodina, pracovní prostředí či nejbližší okolí klienta. Tedy to, co pozorovatel (klient) vnímá jako systém v rámci svých postojů a přesvědčení. Systém se zde chápe jako sociální realita, jež je konstruktem pozorovatele. Tato terapie je spíše krátkodobá, nedirektivní, kognitivní a praktikuje se především individuálně. Terapeut klade důraz na problémy klienta ve svém sociálním kontextu. Snaží se do terapie zasahovat co nejméně. Terapie je rovněž spíše podpůrná, ale i rekonstrukční, náhledová i akční.
Systemická terapie navazuje na systémové a rodinné terapie. Vychází rovněž se sociálního konstruktivismu a biologie strukturního determinismu. Konkrétně jde o radikální konstruktivismus a strukturní determinismus. Radikální konstruktivismus říká, že člověk si vytváří (konstruuje) jednoduché modely (smysluplná vysvětlení), aby mu jeho okolí dávalo smysl. Vyskytuje se zde také pojem realismus daného modelu, který je založen na tom, že náš mozek interpretuje data prostřednictvím smyslových orgánů a tím vytváří určitý model světa – a pokud dobře vysvětluje pozorované jevy, lze ho považovat za realitu. Strukturní determinismus říká, že reakce člověka na prostředí je dána (determinována) jeho aktuálními možnostmi, a to jak v oblasti biologické, tak sociální. Nelze tedy o jednoduchou příčinnou souvislost, ale je nám známo, že nervový systém funguje na základě strukturní determinace, takže prostředí může navozovat jeho změny, ne je specifikovat.
Radikální konstruktivismus by se dal shrnout do několika tezí. Například: Nervový systém je uzavřený. Důsledkem toho je, že nemůžeme potvrdit ani vyvrátit objektivní realitu. Obraz světa nevzniká pouhým „překladem“ vnějších jevů do kognice pozorovatele, ale vzájemným utvářením mapy a struktury organismu. Dalším důsledkem je, že namísto reality jako vztažného bodu se zdůrazňuje spojitost (koherence) a soudržnost (konzistence) daných přesvědčení. Limity radikálního konstruktivismu je fakt, že je nemožná libovůle, neboť poznání je považováno za hierarchickou síť.
Zásadním pro vývoj systemické terapie byli psychologové Jean Piaget a Gregory Bateson. Konstruktivisté navazující na Piageta do svého učení zahrnovali pozorovatele. Snažili se přijít na model, který by ukazoval na způsob počítající s koncepty druhých, sebe sama a životního prostředí. V Československu první zmínky o systemické terapii přišly v druhé polovině 80. let. Kurt Ludewig s kolegy z Hamburku vedl první výcvik v systemické terapii. Poté se přidaly další instituce: Institut systemických studií hlavního města Prahy, Bethesda v Brně či liberecký LIRTAPS. Ludewig postavil systemickou terapii na radikálním konstruktivismu (Heinz von Foerster, Ernst von Glasersfeld), biologii (Humbert Maturan, Frances Varely) a sociální teorii (Niclas Luhmann). Systemická terapie je úzce spjata s terapií zaměřenou na řešení z Ameriky a paralelně se vyvíjí také narativní přístupy.
Systemická terapie je poměrně novým směrem, který se vyvíjí v posledních desetiletích. Zaměřuje se na rozvíjení řešení, nikoli problémů. To ji spojuje s koučinkem a bývá často využívaná v pracovním prostředí. Systemická terapie zastává názor, že v terapii pracujeme především s živými lidmi. Zaměřuje se na předchozí úspěchy klienta (výjimky z problému), přítomné zdroje a budoucí možnosti. Zde je patrný americký vliv. Systemická terapie tvrdí, že řešení nevychází z problému, ale musí dané situaci vyhovovat. Je mnohem snazší se soustředit na aktuální možnosti klienta než analyzovat jeho problémy z minulosti, ke kterým třeba ani nemá potřebu se vracet. Tato terapie tvrdí, že největším odborníkem na svůj život je klient sám. Jak už bylo řečeno, je proto systemická terapie nedirektivní a dává klientovi svobodu, jaké žádoucí změny uskuteční.
Foto: Pixabay
